Emporium

Založil a řídil je Alois Dyk (* 1881 Černovice u Tábora, † 1971 Praha). Pocházel z rodiny lesníka Vojtěcha Dyka, původem z jihočeského mlynářského rodu. Studoval na českém gymnáziu v Plzni (1892–1896) a v Praze na Malé Straně (1897–1898), 1898–1901 absolvoval Českoslovanskou obchodní akademii. Po praxi ve Vídni a v Praze u Zemského výboru působil od 1905 v Hypoteční bance, do důchodu odešel 1937 jako ředitelský rada. Od mládí se zajímal o výtvarné umění a kulturní historii a záhy se zapojil do organizace uměleckých aktivit. 1908 spoluzaložil sdružení výtvarníků různých oborů užitého umění s vlastní prodejnou Artěl (působilo 1908–1934), navrhl jeho název a v prvých letech vedl jeho agendu. Od 1914 byl jednatelem družstva pro povznesení lidového uměleckého průmyslu Zádruha (funkcionářem zůstal až do svého vážného onemocnění 1956) a odpovědným redaktorem jeho čtvrtletníku Svéráz český (roč. 1–3, 1916–1918). Při zakládání Artělu se seznámil s grafikem Janem Konůpkem, s nímž uzavřel celoživotní přátelství a jehož dílo intenzivně propagoval. 1917 vydal barevnou litografii Marie Fischerové-Kvěchové a založil edici Emporium (latinská podoba pojmenování obchodních stanic, prostředkujících antickému Řecku spojení s okolním světem), jejíž název později rozšířil na celé nakladatelství. Po celou dobu vydával bez živnostenského oprávnění jako nakladatel ze záliby; organizačně mu zpočátku pomáhal vzdálený příbuzný Ladislav Stutzig, knihkupec v Brandýse nad Labem. 1926 spoluzakládal ideové profesní sdružení Klub moderních nakladatelů Kmen, od 1927 působil ve Spolku českých bibliofilů (od 1969 byl jeho čestným členem). Amatérského tiskaře Jaroslava Picku podpořil při tisku biblických textů s  Konůpkovým výtvarným doprovodem (s Kamillem Reslerem tvořili jako jediní Kroužek přátel Biblí kralické). Koncem 1939 se účastnil založení volného sdružení Kruh přátel umění Jana Konůpka (též s názvem Okénko) a podílel se na vydávání jeho časopisu Okénko do dílny umělcovy (vycházel 1940–1942 a 1947–1949). Od 1926 pořádal pamětní knihu, později nazvanou Tiché stopy přátel Emporia, v níž shromažďoval originální výtvarné a literární příspěvky okruhu přátel, spolupracovníků a dalších umělců a kulturních osobností. Po odchodu na odpočinek zakoupil počátkem 1938 v Římově u Českých Budějovic statek s lesy, polnostmi a zanedbaným zámečkem. Soustředil se na jeho obnovu a pražské nakladatelství utlumil. Do opraveného zámečku zval přátele a spolupracovníky z uměleckých a vědeckých kruhů k  neformálním schůzkám a besedám tzv. Akademie římovské; návštěvy dokumentovala druhá pamětní kniha Vzpomínky na Římov. Po válce se svým synovcem, páterem Jiřím Svobodou, založil a vedl spolek Matice římovská, který pečoval o udržování a obnovu místní křížové cesty. Počátkem 1949, kdy mu byl římovský statek vyvlastněn, se vrátil natrvalo do Prahy, kde navázal spolupráci s Karáskovou galerií. Její sbírky doplnil vlastními dary a k darům podnítil i spřátelené umělce. Po smrti Jiřího Karáska ze Lvovic pokračoval v bezplatné pomoci galerii a 1954 zorganizoval petici významných kulturních osobností za její záchranu. Pečoval o pozůstalost historika Jana Peiskera, jehož texty získal ze Záhřebu a uložil v Národním muzeu. Od mládí sporadicky publikoval v denících i v odborném tisku příspěvky o sběratelství, grafice, umělcích i o kulturních tradicích a kultivaci krajiny. Obsáhlý rukopis pamětí Vzpomínky z mého života je v soukromém vlastnictví.

Nakladatelova vnučka Věra Dyková(*1952) založila 1994 v Praze s odkazem na rodovou tradici nakladatelství Emporius, které však na původní Emporium nenavazuje ani profilem své produkce, ani vnější úpravou publikací.

Vyšlo cca 55 titulů. – Dykův ediční program formovaly nakladatelovy přátelské kontakty a kulturní záliby. „Sbírka původní grafiky“ Emporium (1917–1936, red. Alois Dyk), zahájená cyklem leptů Jana Konůpka Hamlet, pokračovala s jedinou výjimkou (album grafik Františka Pavelky) dalšími Konůpkovými tematickými soubory s texty Antonína Friedla (pseud. F. Dl. Středa), Vlastimila Kybala, Arna Nováka a Miloslava Novotného. Pandán k exkluzivním albům (jejich náklad se pohyboval mezi 15 a 100 otisky) měla tvořit stejnojmenná levná „sbírka pěkných dopisnic“ Emporium (1917–1920), která však po souborech litografií Josefa Lady a reprodukcí grafik (Václav Hollar, Vilém Morstadt), obrazů (Jan Preisler) a fotografií (František Drtikol) dále nepokračovala. Očekávaný zájem českého čtenářstva o slovenskou problematiku po vzniku Československa chtěla naplnit Slovenská knihovna (1918–1919, red. Emil Edgar) s informativními brožurami o slovenské lidové keramice (Emil Edgar), historii (Karel Kálal), literatuře (Albert Pražák) a ekonomice (Antonín Smrček). Edici původní i přeložené beletrie a esejistiky Vinice (1919–1937, red. Alois Dyk) nakladatel původně zamýšlel věnovat literatuře o umělcích. Prvé překladové svazky (Herman Bang, Dante Gabriel Rossetti, Gustave Flaubert) navázaly výběrem autorů i vnější formou na program edic družiny Moderní revue z přelomu 19. a 20. století, pozdější důraz na individuální výtvarné řešení jednotlivých různorodých titulů (povídka Karla Matěje Čapka Choda, verše Otokara Březiny, básnická prvotina Bohumila Polana, eseje Josefa Pekaře a Jaroslava Marii, milostné dopisy Viléma Mrštíka a epická báseň A. S. Puškina) i limitovaný náklad proměnily edici na soubor jednotlivých bibliofilií bez zřetelných jednotících znaků. Mimo řady vyšla k jubileu republiky antologie dopisů, zápisků a vzpomínek účastníků odboje doma i v zahraničí Hrdinové a věřící 1914–1918 (1928, red. Jaroslav Werstadt). Edice Monumenta artis (1928–1931) soustředila studie Antonína Friedla o iluminátorech rukopisných knih, které doplnil překlad středověké literární památky Listy královny Kunhuty králi Přemyslovi s komentáři Bedřicha Mendla. Týž historik připravil i jediný svazek reprezentativní edice Pragensia (1930; Letopisy pražské o zlých dobách po smrti krále Přemysla Otakara II.). Po 1937 Dyk své nakladatelství uzavřel několika tisky, inspirovanými historií vlastní rodiny a zajímavými zápisy v pamětní knize Tiché stopy přátel Emporia. Poslední titul (verše Bohuslava Knoesla s kresbami sochaře Jaroslava Horejce) vyšel tiskem a formálně i nákladem Jaroslava Picky již po zákazu soukromé nakladatelské činnosti 1952 (antedatováno 1947). – Autor grafických alb Jan Konůpek vyzdobil též s různou mírou účasti (ediční značky, obálky, viněty, ilustrace) většinu knižních titulů a pro Dyka vytvořil kromě příležitostných grafických listů a exlibris i řadu grafických novoročenek. Původní grafiku tiskli pražští umělečtí tiskaři Alessandro De Pian starší i mladší a Mirro Pegrassi, na tisku většiny knih a textů ke grafickým albům se podílely pražské firmy Grafia a Průmyslová tiskárna (typograf Method Kaláb), později Státní tiskárna (typograf Karel Dyrynk), od počátku 30. let též Družstvo knihtiskárny v Hranicích (typograf Vladimír Stejskal). – 1956-1970 Dyk doplnil své ediční dílo souborem strojopisů, do nichž soustředil zejména vlastní i zaznamenané vzpomínky, zápisky rozhovorů, příběhy z rodinné historie, kulturněhistorické medailony, komentované dopisy význačných osobností a jejich příspěvky do svých pamětních knih, drobné stati přátel, záznamy přednášek, projevů a rozhlasových pořadů i opisy časopiseckých článků a úryvků z knih. Texty opisoval, v několika kopiích vlastnoručně vázal do desek s potahem ze škrobového papíru a rozdával rodině a přátelům. Nepojmenovaný soubor, nazývaný podle Dykova pražského bydliště Pernikářská edice, obsáhl cca 100 titulů.