Ústřední studentské knihkupectví a nakladatelství

Ústřední studentské knihkupectví a nakladatelství (ÚSKN) založil Ústřední svaz československého studentstva na podzim 1921 (koncesi získal v srpnu téhož roku) jako svůj hospodářský podnik s programem vydávat učebnice a jiné pomůcky, soustředit prodej studijní literatury a umožnit studentům levnější nákup knih. Řídila je čtyřčlenná komise Svazu a vedl ředitel – knihkupecký odborník. Ve vedení se vystřídali Karel Tvrdý (1921–1923; spolu s ním byl v podniku zaměstnán i jeho tehdejší společník a budoucí nakladatel Václav Petr), Václav Linhart (1923–1928), Bohuslav Čepelák (snad 1928–1930), Karel Končel (1930–1932 ) a Alois Pekárek (od 1932), který tam již předtím pracoval s Václavem Linhartem. 1933 ÚSKN spolu s dalším zařízením Svazu Studentskou knihtiskárnou převzal nepolitický podpůrný spolek Akademický dům (zal. 1875), který 1934 převedl na své jméno i koncesi. Alois Pekárek si počátkem si 1936 firmu pronajal, její název změnil na Knihkupectví a nakladatelství Akademického domu a 1937 ohlásil vyrovnání. Po uzavření českých vysokých škol se spolek Akademický dům 1940 přejmenoval na Dům mladých, později však byl rozpuštěn a jeho majetek převzalo ministerstvo školství. Knihkupectví (již bez nakladatelství) pokračovalo v Pekárkově nájmu pod názvem Dům mladých, se ztrátou studentské klientely však za války živořilo. Zaniklo pravděpodobně 1949.

Vyšlo cca 30 titulů. – Hlavní složkou ÚSKN bylo od počátku specializované knihkupectví s nabídkou české i zahraniční studijní literatury podle požadavků jednotlivých oborů vysokých škol a s doprodejem publikací starších studentských spolků a časopisů. Průběžně jeho nákladem vycházely informační příručky o vysokoškolském studiu pro absolventy středních škol, další občasnou produkci formovaly různorodé podněty bez jednotící koncepce. Rozšířit program o původní naučnou literaturu a beletrii se pokusili socialisticky orientovaní spolupracovníci měsíčníku Studentská revue (od října 1921 jej vydával Ústřední svaz československého studentstva převážně nákladem ÚSKN). 1923 převzali jeho vedení (redaktorem se stal Václav Běhounek), již počátkem 1925 však časopis z působnosti studentských podniků vyvedli, takže na další činnosti ÚSKN se již nepodíleli. Z jejich podnětů vznikla Knihovna Studentské revue (1923, red. Svatopluk Dobiáš; jen starší přednáška T. G. Masaryka) a zřejmě i edice Pražské saturnalie (1924–1930, red. František Götz) s výraznou účastí Vítězslava Nezvala (programová básnická sbírka Pantomima, stať o Jiřím Wolkerovi a surrealistické drama), kterého doplnil Jan Bartoš (divadelní hra). Samostatně vyšel výbor z  prvních veršů Fráni Šrámka a program socialistického bezvěrectví od Miloslava Matouška. 1930 Nezval uzavřel svou spolupráci s nakladatelstvím redakcí Měsíčníku soudobého umění Zvěrokruh (vyšla 2 čísla) a bibliofilií Slepec a labuť. Alois Pekárek, který se do podniku vrátil 1932 po krátkém působení v Právnickém knihkupectví a nakladatelství, zařadil do jeho programu několik právních příruček (ochrana nájemníků, daňové úlevy, soudní a advokátní sazby, konkurzní a vyrovnávací řízení, projednávání pozůstalosti). Sociolog Jaroslav Šíma přenesl ve 2. polovině 30. let do nakladatelství svou edici Sociálně kulturní kruh, kterou založil 1933 příspěvkem k diskusi o sexuální mravnosti. 1937 do ní zařadil svou další sociologickou studii a 1940 neprofilově i sbírku veršů (autorka Jana Hrubá). – Na avantgardní knižní úpravu Nezvalovy Pantomimy (Karel Teige a Jindřich Štyrský, 1925) navázali střídměji Jiří Jelínek (šifra REMO), Josef Čapek a Karel Dyrynk. Po 1930 nakladatelství s knižními grafiky nespolupracovalo. Většinu titulů tiskla spřízněná Studentská knihtiskárna, k náročnější úpravě byly přizvány i další firmy (Průmyslová tiskárna, Státní tiskárna, F. Obzina ve Vyškově aj.).