Zmatlík a Palička

Jan Zmatlík (* 1869 ?, † ? ?) absolvoval obchodní pokračovací školu v Pardubicích a zaměstnán byl nejprve u pardubické tiskařské, knihkupecké a nakladatelské firmy F. & V. Hoblík (od 1888 F. Hoblík), pak do 1897 v knihkupectví Edvard Kmínek. 1900 získal knihtiskařskou koncesi pro Nymburk, kde v září téhož roku otevřel s Josefem Strachotou tiskárnu a nakladatelství Zmatlík a Strachota. Závod, jehož nákladem vyšlo jen několik komerčních titulů, převzal 1906 na novou koncesi Josef Strachota a dále vedl pod svým jménem. Jan Zmatlík založil 1907 tiskárnu v Praze-Bubenči a 1908 k ní připojil knihkupectví. Firma, do níž vstoupil tiskař Karel Palička (* 1869 Jičín, † ? ?) pak působila pod názvem Zmatlík a Palička jako knihkupectví, nakladatelství a tiskárna. Obchodvedoucím knihkupectví a tichým společníkem podniku byl až do svého osamostatnění 1918 Ferdinand Svoboda (* 1880 Kutná Hora, † 1940 ?). V polovině 20. let 20. století již byli jedinými majiteli firmy Zmatlík a Palička Jan Zmatlík a jeho synové Jaroslav Zmatlík a Oldřich Zmatlík. Jan Zmatlík, který na adrese firmy prodával univerzální lék Eukalyptin, působil rovněž ve spiritistickém hnutí (ve 30. letech přednášel ve spolku Průkopník) a údajně byl členem martinistické lóže Simeon. Po 2. světové válce se Jaroslav Zmatlík věnoval s otcem nakladatelství, Oldřich Zmatlík řídil knihtiskárnu.

Vyšlo cca 750 titulů. – Prvé edice Knihovna skrytých věd (1909; jen povídky Josefa Šimánka), Knihovna západních literatur (1909, red. Josef Šimánek; jen novely E. A. Poea) a Knihovna lidových literatur (1912; jen črty Františka Buchala-Neustupovského) se nerozvinuly. Výrazněji se neprosadily ani „ilustrované romány všech literatur" Kosmos (1911) s překlady dobrodružných příběhů z angličtiny (Max Pemberton a Arthur Morrison) a anonymní prózou z hereckého života (snad Hanuš Kriegelstein). Edice Sanatorium humoru (1911–1913) přinesla tematicky zaměřené svazečky z prostředí vojenského, lékařského a církevního (autoři Xaver Andrlík a Hanuš Kriegelstein pod pseud. K. Hanuš) a cyklus humoresek  (A. B. Šťastný), edice Divadelní a kabaretní repertoár (1919–1921) drobné frašky (František David). Mimo edice vyšly mj. verše (František Em. Zelenka), výchovné prózy (Jaroslav F. Urban) a historický román (Václav J. Podlipný). Po 1. světové válce formovala profil nakladatelství zprvu „sbírka krásného, okultního a spirituelního písemnictví" Knihovna  šťastných lidí (1919–1938). Prvé svazky přinesly komerčně úspěšné kompilace k cestám sebezdokonalování dle východních nauk (Jan Zmatlík pod pseud. J. Jerza) a učebnici telepatie (J. Felix). Na dalším programu edice se výrazně podílel organizátor okultních aktivit Karel Weinfurter, a to jak komentovanými překlady ceněných děl o spiritismu, magii, jogínství, teozofii a mystice (autoři  Florence Marryatová, Mabel Collinsová, jogíni Vivekananda a Svatmaram, Carl Georg Heise, Elena Petrovna Blavatskaja, Josef Schneiderfranken pod pseud. Bô Yin Râ, Johann Baptist Kerning, Arthur Conan Doyle a Prentice Mulford), tak vlastní tvorbou (Ohnivý keř, Magie v lásce, Bible ve světle mystiky aj.). Jiní překladatelé (mj. Otakar Kunstovný, Bedřich Ladislav Pícha, Václav Šorna) uvedli další cizí autory (Petr Rosseger, Abhedananda, Elisabeth Townová, Lilian de Waters, Carl von Eckhartshausen, Édouard Schuré, Paul Sédir, Pierre Piobb, Louis Claude de Saint-Martin aj.). Okruh českých přispěvatelů rozšířili především Arnošt Czech z Czechenherzu, Pavla Moudrá, Oldřich Eliáš a spiritista Karel Jezdinský, medailony osobností připojili Josef Černý (J. A. Komenský), Jaroslav Matoušek (Jakub Böhme) a Viktor Mikuška (Maurice Maeterlinck), verše malíř Jan Dědina. Okultní beletrii se věnovaly Románová okultní knihovna šťastných lidí (1920–1922; Arthur Conan Doyle, Marie Corelliová, Emilie Procházková, Elena Petrovna Blavatskaja, Edward Bulwer-Lytton) a Spisy Josefa Šimánka (1920–1925). Knihovna života a zdraví (1924–1925) nabídla některé postupy přírodní léčby, návod k regulaci početí podle plodných a neplodných dní, herbář, přehledy přírodních léčebných a kosmetických přípravků a okultní odvykací metodu pro kuřáky, Knihovna života a štěstí (1925) horoskopy a jiné předpovědi podle jednotlivých měsíců. Knižní publikace a brožury doplňovala odbornými statěmi a aktuálními informacemi Okultní a spiritualistická revue (1921–1924), jejíž 1. a 2. ročník redigoval Karel Weinfurter (zprvu jako orgán Společnosti pro psychická studia v Praze), 3. ročník Emanuel Lešehrad a závěrečný 4. ročník Jiří Karásek ze Lvovic. Pozdější Revue šťastných lidí (5 ročníků vycházelo 1929–1933, zodpovědným redaktorem byl Jaroslav Šulc) se zaměřila převážně na alternativní léčitelství a rozvoj duševních a fyzických schopností. S útlumem čtenářského zájmu o okultní tematiku přenášelo nakladatelství od přelomu 20. a 30. let těžiště edičního programu na oddechovou beletrii a na knížky pro děti. Četbu pro dospělé do konce 30. let seskupovalo podle čtenářského zaměření do volných sérií s jednotnou prodejní cenou. Názvy sérií spolu s proměnnou nabídkou aktuálně nerozebraných titulů uváděly jen nakladatelské seznamy a zadní strany přebalů nebo obálek knih. Dobrodružnou prózu sdružily (podle ceny za výtisk v nakladatelské plátěné vazbě) Devatenáctikorunová série (1929–1931) a navazující Patnáctikorunová série (1931–1938). Zprvu převažující angloamerické autory detektivek (Edgar Wallace a Oscar Jerome Friend pod pseud. Owen Fox Jerome) a příběhů amerického Západu (William Patterson White, Dane Coolidge a nejčastěji Frederick Schiller Faust pod pseudonymy Max Brand a George Owen Baxter) postupně nahradili čeští spisovatelé, především Zdeněk Vojtěch Peukert (detektivky pod pseud. Edgar Collins, kovbojky pod pseud. James Parker) a Jaroslav Pokorný (pseud. Rex Carrey), ojediněle T. A. Pánek. V produkci ženské a dívčí četby, která nakonec kvantitativně převládla, se od počátku uplatnila jen původní tvorba. Romány pro ženy zastřešily Fialová knihovna (1931–1935) a levnější série Vlasta (1932–1938), do níž později vplynula zprvu samostatně inzerovaná „knihovna dobrodružné lásky" Kleopatra (1933–1936). Kromě neznámých jmen, převážně pseudonymů (Božena Kalvodová, M. Labská, Laňa Sykorová i Sýkorová, P. Grogenon, Ram Narain a P. Meunier) série naplnili zavedení autoři ženského čtiva Miroslav Franěk, Jaromíra Hüttlová, Sláva Václav Jelínek, Marie Miranová, Marie Havelková, především však Otakar Haering (i pseud. Božena Archmannová), Jaroslav Pokorný (pseud. Pavla Dvořáková) a Vladimír Watzke (pseud. Vláďa Zíka, později i Jan Havlín). Znaky standardní edice měla jen knihovna Ruch (1939), do níž humoristickou, dobrodružnou, společenskou a venkovskou prózou přispěl Vladimír Watzke (pseudonymy Georg Bobbin, Jiří Havlín a Vláďa Zíka) a prozaickou aktualitou Pavel Drnek (pseud. Pavel M. Gavar). Dobrodružné romány pro mládež psali Z. V. Peukert (pseud. James Parker), Jaroslav Pokorný (pseud. Ralph Kennedy a Jules Taffin) a od konce 30. let zejména Vladimír Watzke (pseud. Vláďa Zíka), který ideový základ chlapeckých příběhů pohotově přizpůsoboval aktuálním politickým požadavkům (od obrany Československa  k vítězné Nové Evropě). Vydávání dívčí četby a knížek pro děti ve 30. letech řídil pedagog Otakar Haering. Dívčími románky kromě něho přispívali Marie Havelková, Jaroslav Hubáček, R. F. Vojíř, Jaroslav Pokorný (též pseud. Pavla Dvořáková) a Vladimír Watzke (pseud. Vláďa Zíka, Eva Marešová, Georg Bobbin). V podbízivé produkci pro nejmenší děti zaznamenaly výrazný komerční úspěch obrázkové příběhy s ústřední figurkou čertíka Marbulínka a s jeho družinou (sestřička Lucinka, pejsek Fenek a další), které od 1931 kreslil reklamní malíř Fráňa Smatek. Texty psal Otakar Haering, později Jan Zmatlík (pseud. J. Jerza) a Vladimír Watzke (pseud. Vláďa Zíka; též v samostatném cyklu Knížky o Marbulínkovi a jeho družině, 1938). S knížkami nabízelo nakladatelství i loutky Marbulínka a Lucinky. Tvůrci marbulínkovského cyklu publikovali rovněž pohádky, obrázkové knížky a leporela na jiné náměty, příběhy pro nejmenší čtenáře přispěli též  R. F. Vojíř a V. J. Krýsa. Ve 30. letech rozvinulo nakladatelství postupně několik sérií unifikovaných levných sešitů oddechového čtiva o rozsahu 32 až 64 stran (dvou až čtyř tiskových archů). Svazečky v sériích byly důsledně číslovány, kolísající názvy sérií se seznamem aktuálních čísel však zpravidla otiskovaly jen zadní strany obálek sešitů. Univerzální Knihovna šťastných dítek (1933–1938) střídala v krátkých textech celou škálu produkce pro děti a mládež (pohádky, příběhy pro nejmenší čtenáře i větší děti, dívčí a chlapeckou četbu), Knihovna šťastných dívek (později Levné svazky pro dívky, 1936–1942) se zaměřila jen na dívčí četbu. Hlavními přispěvateli byli převážně pod pseudonymy opět kmenoví autoři nakladatelství Jaroslav Pokorný, Jan Zmatlík, Z. V. Peukert, Otakar Haering a Vladimír Watzke, několika tituly přispěli Jaroslav Hubáček, Marie Havelková a Fráňa Francl. Více než 30 dalších jmen autorů – zřejmě pseudonymů – však nebylo bezpečně identifikováno. Sérii Chlapecká knihovna (též Dobrodružné romány, 1937–1938) stačil autorsky pokrýt Jaroslav Pokorný a po jeho smrti Vladimír Watzke, do závěrečné „dvoukorunové série" Vlasta (1938) přispěl  jen Vladimír Watzke. Někteří autoři (ověřeně Jaroslav Hubáček, Z. V. Peukert, Vladimír Watzke a Jan Zmatlík) v sériích uplatnili též zkrácené verze svých standardních knižních titulů. – Zřejmě na zakázku letenské radiotechnické firmy Sedmidubský vydávalo nakladatelství návody ke stavbě rozhlasových přijímačů v edici Praktické radioamatérské příručky ( 1927–1932). Mimo svůj základní program zařadilo i několik dalších titulů, mj. libreto zpěvohry Karla Moora k 150. výročí provedení Mozartova Dona Juana (napsali Fráňa Francl a Sláva Mann, 1937), brožuru o církevní podpoře frankistického tažení ve Španělsku (zvláštní otisk z části tiskařské zakázky pro nakladatelství Vlajka, 1937) a soubor nepůvodních příspěvků k 80. narozeninám F. X. Svobody (1940, red. V. K. Krýsa). - Obálky zprvu kreslili K. V. Muttich, Stanislav Hudeček (i šifra SH) a V. Reitmajer (i šifra VR), k okultním titulům mj. Václav Rytíř a šifra KV. Knížky Josefa Šimánka vyzdobili Josef Váchal (jeho obálková kresba byla později nahrazena fotografií), Rudolf Vejrych a Jakub Obrovský. Dominujícím výtvarníkem oddechového čtiva byl od 1931 autor postavičky Marbulínka Fráňa Smatek. Na obálkách a  ilustracích beletrie, zejména knih pro děti a mládež, se dále podíleli František Horník, Zdeněk Burian, A. L. Salač, Rudolf Komínek (i šifra RK) a K. Kubát. Koncem 30. let přispěl fotomontážními obálkami V. Váňa. Knihy tiskla firemní tiskárna Zmatlík a Palička, poslední tituly tiskárna Oldřich Zmatlík.