J. Šnajdr

Jaroslav Šnajdr (* 1872 Nusle, dnes Praha-Nusle, † 1941 Unhošť-Nouzov) se vyučil sazečem v pražské tiskárně Národní politiky. Od 1897 působil jako akcidenční sazeč v Dělnické knihtiskárně a nakladatelství, kde se uplatnil jako průkopník dekorativní akcidence (od 1901 uveřejňoval ukázky prací v odborném časopisu Typografia, reprezentoval tiskárnu na výstavách). 1903 založil se strojovým sazečem Otakarem Janáčkem v Kladně tiskařskou společnost Šnajdr a Janáček. Po jejím rozchodu 1906 pokračoval samostatně pod firmou J. Šnajdr. 1908 rozšířil činnost o nakladatelství, 1910 se oženil se studentkou farmacie Annou Dundrovou a 1911 soustředil tiskárnu, nakladatelství i rodinný byt do moderní novostavby podle návrhu architekta Jaroslava Rösslera. Po 1. světové válce převzala produkci jeho nakladatelství do generální komise (distribuce) pražská firma Ludvík Souček. Od konce 20. let závod stále obtížněji čelil vzrůstající tiskařské konkurenci a postupně tlumil i nakladatelskou produkci. Po smrti zakladatele vedla nejprve firmu vdovským právem Anna Šnajdrová (* 1887 Unhošť, † 1948 Unhošť-Nouzov), od 1946 do znárodnění 1950 syn Pravoslav Šnajdr (* 1917 Kladno, † 1992 Unhošť-Nouzov).

Vyšlo cca 70 titulů. – První knižnice Šnajdrova knihovna lidové výchovy (1908–1912) se zaměřila na původní prozaickou tvorbu (Quido Maria Vyskočil, Josef Karel Šlejhar, Tereza Turnerová) s výrazným výtvarným doprovodem. Šnajdrův lidový kalendář (1910, red. Julius Poláček) po 1. ročníku nepokračoval. Inspirací pro další ediční program bylo působení pražského nakladatelství Jan Laichter, jehož knihy kladenská firma tiskla. Po úspěchu sbírky indického básníka Rabíndranátha Thákura (Tagora) Gitándžali v překladu Františka Baleje (1914) rozvinulo nakladatelství formálně neoznačený soubor Spisy Rabindranatha Tagora (1917–1936). Z angličtiny je překládali František Balej, Jarmil Krecar, Antonín Klášterský, Milada Lesná-Krausová, Josef Hecht a Ema a Vasil K. Škrachovi, z bengálštiny Vincenc Lesný, který 1937 připojil monografii Rabíndranáth Thákur (Tagore). Tematicky blízké Knihy východní (1920–1924, red. Vincenc Lesný) soustředily překlady klasických děl orientálních literatur (Lao-tsiova kanonická kniha o Tau a ctnosti, Kniha Jobova, Pohádka o Aláaddinovi aj.) spolu s komentáři (Rudolf Dvořák, Jindřich Hrozný, Felix Tauer) i původní odborné práce indologické, egyptologické a hebraistické (František Kovář, Vincenc Lesný, František Lexa, Otakar Pertold). Projekt Překlady Františka Baleje (1919) byl po 2 svazcích (Elizabeth Barrett Browningová a Robert Browning) ukončen a zbytek Balejova překladatelského díla spolu s jeho původními prózami, eseji a fejetony zahrnul posmrtný soubor Spisy Františka Baleje (1920–1926, red. Josef Svatopluk Machar). 1921–1925 rozšířila program díla starších anglických autorů (Christopher Marlowe, Alfred Tennyson, William Shakespeare, Percy Bysshe Shelley, Robert Southey) v překladech Otokara Fischera, Františka Krska, Antonína Klášterského a Stanislava Stuny. Edice Literatura–věda–umění (1927–1932) zařadila vzpomínky Marie Gebauerové a polemiku Arnošta Krause ke sporu o rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. Souběžně s tematickými řadami vycházela původní tvorba (beletrie i odborné studie) tiskařových přátel, kladenských pedagogů i dalších regionálních autorů (Antonín Trýb, František Kvapil, Antonín Klášterský, Jan Slavík, Václav Fryček, Jindřich Ferenc, Jaroslav Hruška pod pseud. H. Uden, Karel Malva Pokorný, František Náprstek pod pseud. Jiří Ruda, Jaroslav František Urban, Eva Horská a Jaroslav Štraus). Jen tiskem a distribucí se účastnila firma J. Šnajdr na 4 básnických sbírkách, které 1917–1931 vydal vlastním nákladem pod pseudonymem Hermor Lilia překladatel a „tajný básník“ František Bíbl. Pokus o modernizaci beletristického programu edicí soudobé světové prózy Šnajdrovy jemné knihy (1936–1938, red. Josef Š. Kvapil) s překlady z rumunštiny (Tudor Arghezi) a francouzštiny (André Gide) neuspěl v konkurenci s obdobnými projekty pražských firem. Krátce vycházel v nakladatelství měsíčník Kultura doby (1936/1937, jen 1. ročník, red. Fedor Soldan). Ve 40. letech vyšlo kromě dalších vydání Thákurových sbírek několik prací mladých autorů (Josef Štefánek, Petr Pašek, František Červinka) a Plautova komedie v překladu Vladimíra Šrámka, nový program však už nakladatelství nezformulovalo. – K ilustracím prvních beletristických titulů přizval Šnajdr Adolfa Kašpara, Aloise Kalvodu a Jaroslava Panušku, na výzdobě některých knih se sám podílel. Jádro nakladatelské produkce sjednotili dekorativní výzdobou kladenský středoškolský pedagog Stanislav Kulhánek a jeho lounský kolega Jaroslav Mařík. Jejich osobitá výtvarná řešení doplnily nejčastěji nakladatelské papírové vazby. Na jednotlivých knihách dále výtvarně spolupracovali Ladislav Sutnar a Karel Němec, ve 40. letech Václav Heral, Miroslava Miškovská, Josef Cipra, Jiří Trnka a Jan Černý. Přednostní výtisky vybraných titulů vázal podle návrhů Stanislava Kulhánka i svých unhošťský umělecký knihař Josef Brousek.