Fr. Jiroušek

František Jiroušek (* 1887 Praha, † ? ?) se vyučil 1905 knihkupcem u pražské firmy Grosman a Svoboda (1902–1904 absolvoval pokračovací knihkupeckou školu), pak pracoval u F. Topiče v Praze a v knihkupectvích ve Vídni a v Německu. Od 1908 provozoval papírnictví a 1912 otevřel na koncesi z téhož roku knihkupectví a nakladatelství v Praze na Vinohradech. Později rozšířil podnik o půjčovnu knih a knihkupeckou filiálku na Žižkově. Působil jako funkcionář Spolku, resp. Svazu knihkupců a nakladatelů (1923–1925 byl členem redakčního kruhu a expedientem spolkového propagačního časopisu Literární rozhledy) a živnostenských korporací na Vinohradech. 1931 ukončil nakladatelskou činnost, zrušil filiálku a omezil personál, 1937 prodal knihkupectví Karlu Chromovskému a vzdal se v jeho prospěch koncese. 1939 získal opět koncesi a zřídil v Praze nové knihkupectví,  které 1940 pronajal svému synovi Jiřímu Jirouškovi (* 1919 Praha-Vinohrady, † ? ?), rovněž vyučenému knihkupci (pokračovací knihkupeckou školu absolvoval 1934–1936) .

Vyšlo cca 60 titulů. – Po pokusu o brožurkovou edici Sbírka sebevýchovných spisů (1913) se František Jiroušek zaměřil na beletrii. Zprvu se jediným svazkem (povídky Jaroslava Pasovského Ruce osudu, 1915) nakladatelsky podílel na knihovně Přerod, kterou na Vinohradech redigoval a převážně vlastním nákladem vydával Otto Parma. Jirouškova vlastní Knihovna moderních autorů (1916–1920), snad inspirovaná zaniklou Moderní bibliotékou (1902–1914), jejíž svazky firma doprodávala, zařadila původní prózu (Rudolf Kepka) včetně prvotin (Miroslav Bedřich Böhnel a Karel Josef Beneš pod pseud. Karel Beneš Jizerský) a překlady z angličtiny (Joseph Conrad, Jack London), francouzštiny (Jean de Tinan), němčiny (Max Dautheney), ruštiny (Vikentij Vikenťjevič Veresajev) a švédštiny (August Strindberg). V neinvenčním výběru titulů pro další edice a  soubory Jiroušek usiloval o populární spisovatele, kmenově zpravidla zakotvené v jiných nakladatelstvích. Nabídku tak zpravidla představovala jen jejich okrajová dosud nevydaná díla či nové překlady známých románů. Po edici humoresek Levná (od 1918 Ilustrovaná) humoristická knihovna (1917–1920; Zdeněk Matěj Kuděj, John Habberton, Nikolaj Alexandrovič Lejkin a Čeněk Kalandra) následovala Jirouškova knihovna (1918–1920) s pestrou všehochutí překladů historických, okultních, dobrodružných a společenských próz (Elinor Glynová, Henri Murger, Arthur Conan Doyle, Jack London, Gyp, Théophile Gautier), k nimž původní povídky připojil Bořivoj Prusík (pro nakladatelství překládal z ruštiny) a dívčí románek František Kudrna (pseud. Tik Kudrna). Bez jasného programu byly postupně zahajovány Spisy Edwarda Bulwer-Lyttona (1919–1924), Hedwigy Courths-Mahlerové (1924–1925) a Alexandra Dumase (1925), uváznuvší vždy po několika svazcích. Mimo edice postupně vyšly knížka veršů (František S. Frabša), drama (Vilma Janischová), povídka pro děti (Marja Sergejevna Bezobrazova), několik pohádek (Alfons Bohumil Šťastný, Jan Karafiát, Božena Němcová) a dobrodružný román (Warren H. Miller). Dva ročníky časopisu Praktický učitel němčiny (1916–1918) redigoval Jaroslav Ulrich, „knihkupecký reklamní list" Kramerius, zmíněný Karlem Nosovským (vycházel snad 1924), nebyl v dostupných fondech zjištěn. Návrat k naučným spiskům představovala Psychická knihovna (1922–1927), jejíž podstatnou část naplnil svými popularizačními brožurami z různých oblastí ezoterních nauk pilný překladatel z angličtiny, teozof a okultista Karel Weinfurter. V druhém období doplnily produkci po jediném sešitu edice drobných křesťansko-výchovných spisků Duchovní rady mému příteli (1938) již jen dva sborníčky úvah k širšímu okruhu teozofických otázek v nové řadě edice Psychická knihovna (1947–1948, red. Josef A. Adamíra). – Unifikovanou dekorativní obálku prvých svazků Knihovny moderních autorů záhy vystřídaly individuální, převážně dějové obálky, které se při absenci profesionální grafické úpravy knih úspěšně uplatňovaly i v dalších beletristických edicích. Anonymně se na nich podíleli převážně hlavní ilustrátoři vydávané beletrie František Karel Loukotka a Rudolf Adámek, ojediněle přispěli Václav Čutta, Artuš Scheiner a snad i Josef Váchal. Romány Hedwigy Courths-Mahlerové a Alexandra Dumase ilustroval Karel Šimůnek, další beletrii Josef Ulrich, Oldřich Cihelka a Karel Rélink, výukový časopis Hanuš Svoboda. Na tisku se podílely pražské firmy Alois Koníček, Rolnická tiskárna, Zmatlík a Palička, J. Pištěk, Dr. Ed. Grégr a syn, Antonín Reis, Štorkán a Jaroš, Jindřich Mercy syn, Albert Malíř a další.