Veraikon

Periodika i knižní publikace v rámci svých mnohostranných aktivit vydával malíř, grafik, kulturní publicista a organizátor Emil Pacovský (* 1878 Uhlířské Janovice, † 1948 Praha). Pocházel z rodiny soudního úředníka; matka Hedvika, rozená Vetterlová, byla dcerou tiskaře Václava Vetterla a před sňatkem působila jako herečka Zemského českého divadla v Praze. Pacovský absolvoval vyšší reálku v Pardubicích, 1896–1898 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, od 1899 soukromě malířství v Mnichově. Od 1900 navštěvoval Slovensko, 1903 spoluzaložil a zprvu vedl první výtvarný spolek Slováků Grupa uhorsko-slovenských maliarov. 1908–1911 spoluredigoval  revui pro umění a filozofii Meditace s přidruženou edicí, 1910–1912 se výrazně podílel na činnosti uměleckého sdružení Sursum, 1912 založil revui Veraikon, 1913 uspořádal v Praze výstavu evropské grafiky, 1914 se pokusil o mezinárodní revui Graphische Edition (s podtitulem Mitteleuropäische Revue für graphische Künste und Gewerbe vyšel jen 1. sešit). Po 1. světové válce (vojenskou službu odsloužil prominentně ve Vídni) se 1919 stal předsedou slavjanofilsky orientovaného spolku moravských umělců Koliba (1921 expedoval jako samostatnou přílohu Veraikonu spolkový měsíčník Kněhyně), 1920 byl členem výboru Socialistické scény, téhož roku spoluzakladatelem Syndikátu výtvarných umělců. Od 1928 byl generálním tajemníkem Svazu výtvarnických uměleckých spolků v ČSR, který zastřešoval regionální výtvarnická sdružení, a působil též ve výtvarném odboru Masarykova lidovýchovného ústavu, kde přednášel a pořádal popularizační výstavy. Časopisecky i knižně publikoval stati o výtvarném umění (mj. Vývoj českého umění ilustračního od počátku do současnosti v 7. dílu Československé vlastivědy, 1933).

Celkem vyšlo cca 60 titulů. – Nakladatelskou činnost Pacovský zahájil při své revui Veraikon (vycházela 1912–1937 zprvu s matoucím označením Grafická edice Veraikon, později s podnázvem Umělecká revue – Grafická edice; nejprve ji redigoval s Janem Konůpkem a Antonínem Dolenským, od 1920 sám). Přidružená Knihovna Veraikonu (1912–1921, red. Jaroslav Hrnčíř a Antonín Dolenský, po 1919 Emil Pacovský) přinesla zprvu mj. bohemikální kulturněhistorické kuriozity (novotisky 1. vydání Máchova Máje a starých českých exlibris, zednářské modlitby z 18. století, epigramy Františka Ladislava Čelakovského, anonymní satiru na boje o Rukopisy), odborné stati a úvahy (Prokop Miroslav Haškovec, Václav Hrubý, Auguste Rodin), cizí beletrii (prózy Knuta Hamsuna v překladech Gustava Pallase a Emila Waltera, Novalis, Johannes Vilhelm Jensen). Zřejmě nejvýznamnější svazek edice – Novoročenka 1918 – soustředil příspěvky českých spisovatelů a výtvarníků k aktuálním otázkám umění, nesourodě doplněné příručkou pro sběratele rytin. Za Pacovského redakce po 1919 v edici přibyly mj. verše Andreje Sládkoviče a Josefa J. Laichtera, stati Františka Lexy a Anny Martenové, drama Franka Wollmana. Její název kolísal (byla uváděna též jako Knihovna Veraikon, Knihovna Grafické edice Veraikon, Knihovna Grafické edice Veraikonu) a číslování svazků bylo nepřesné; zřejmě jen redakčním opomenutím nebyly do edice zařazeny dva další tituly z produkce Veraikonu (protibolševická satira Karla Kovala a slovenská čítanka Josefa Pospíšila). Z chystaného ambiciózního projektu výtvarných alb a knižních publikací k propagaci nových uměleckých směrů Nové umění, navazujícího na Novoročenku 1918, vyšly jen soubory grafik Jana Zrzavého (text Emil Kleiner) a Josefa Čapka (text Karel Čapek) v edici Grafické album (1918); několika ohlašovaných knižních titulů projektu se ujali jiní nakladatelé. Mimo edice vycházely soubory grafik i jednotlivé grafické listy dalších umělců podle proměňujícího se vkusu Emila Pacovského (Rudolf Adámek, Eduard Hlasivec, Jan Konůpek, album Moderní dřevorytcové, soubory exlibris Jaroslava Votruby a novoročenek Karla Vika aj.) a drobné uměleckohistorické stati (též jako zvláštní otisky z Veraikonu). Z produkce zešílevšího nakladatele Františka Hovorky převzal Pacovský zbytek nákladu próz Miloše Martena Dravci (1913) a po výměně titulních stránek jej expedoval jako tisk Veraikonu. Po poslední edici Knihovna Koliby, obce umělecké tvorby na Moravě s prózami Františka Horečky a redaktora Kněhyně Karla Handzela ve výzdobě Břetislava Bartoše (1920–1922) vyšel nákladem Veraikonu ještě dvouměsíčník Svojeť (1922) stejnojmenného slovenského kulturního spolku v Praze. Po 1922 Pacovského nakladatelská aktivita téměř ustala; již jen pod svým jménem vydal mj. vlastní stať O poměru obecenstva k umění a čtvrtletník o odívání Šatna. – V tisku publikací se střídaly prestižní podniky (mj. Grafia, Melantrich, Politika, výjimečně i Vojtěch Preissig v Praze, Kryl a Scotti v Novém Jičíně, F. Obzina ve Vyškově) s okrajovými firmami. Bibliofilské aspirace prvých svazků Knihovny Veraikonu dokládala účast typografa Methoda Kalába (navrhl mj. jednotnou úpravu knih Knuta Hamsuna) a zejména výtvarníka Jana Konůpka (obálky, iniciály, předsádky i původní grafika na přílohách). Část nákladu přednostních výtisků vázali Ludvík Bradáč a František Beneš. Na další výzdobě se podíleli Miloš Klicman, Zdeněk Kratochvíl a Zdenka Braunerová, poslední svazky graficky upravoval, případně ilustroval Emil Pacovský.