Humana

Firmu Humana, tiskařská a nakladatelská společnost s r. o., založil 1922 v Brně iniciátor a organizátor katolických charitativních podniků a vedoucí pracovník úřadů pro válečné poškozence Jan Svoboda, který byl i jejím jednatelem. 1923 firma přesídlila do Letovic (jednatelkou se stala místo Svobody jeho manželka Marie Svobodová) a jejího řízení se ujal typograf František Navrátil, bývalý pracovník tiskárny F. Obzina ve Vyškově. Potíže s odbytem vydávaných publikací řešila firma 1926–1927 nejprve výraznými slevami, při nichž spolu se svou produkcí rozprodávala i několik publikací cizího nákladu, na nichž zůstal dluh z tisku. Počátkem 1928 z firmy odešli její zakladatelé se skladem vydaných publikací zpět do Brna, kde hodlali pokračovat v nově založeném nakladatelství Anima. Letovická Humana, jejímž majitelem se stal J. Procházka (bližší údaje o něm nebyly zjištěny) a ředitelem Cyril M. Studýnka, rozšířila činnost o knihkupectví a papírnictví a od počátku 30. let do 1938 působila ve spojení s Československou stranou křesťansko-sociální, která se 1929 odštěpila od Československé strany lidové. Od dubna 1938 vedl firmu typograf František Horák, od září 1939 byl jejím majitelem tiskař Petr Valenta. Od 1946 fungovala pod národní správou a zanikla s likvidací soukromého podnikání po 1949.

Vyšlo cca 40 titulů. – Ve vlastním nakladatelství se Humana zprvu zaměřila především na publikace, spjaté se sociálními projekty a dalšími aktivitami Jana Svobody. V srpnu 1924 převzala 3. ročníkem tisk i náklad „obrázkového časopisu pro sociální správu, lidumilství a veřejné zdravotnictví“ Obzor sociální péče, který Jan Svoboda redigoval a zprvu (od ročníku 1, 1922) i vydával (časopis zanikl pro nedostatek odběratelů 1. číslem 4. ročníku v červenci 1925). Z jeho sazby vyšly knižně stati lékaře Františka Buriana o poválečné potřebě specializovaného pracoviště plastické chirurgie a Jana Svobody o řešení bytové krize. Dalšími tituly byly mj. komentovaný zákon o státní pomoci při živelních pohromách (Karel Stanislav Žďárský), kritika názorových zvratů Edvarda Beneše (František Procházka), příručka válečného poškozence v němčině (uspořádal Jan Svoboda; česká verze vyšla již 1923 nákladem Obzoru sociální péče) a výkaz činnosti dobročinného stavebního družstva Sušilovy koleje v Brně (Jan Svoboda). Širšímu publiku určená Vědecká knihovna (1926) zahájila ve spolupráci s brněnským knihkupectvím Antonín Vaďura sešitové vydávání obsáhlého spisu Hrobka Tut-anch-amonova (Howard Carter a A. C. Mace, úvod František Lexa), po jeho 1. dílu však nepokračovala. Další různorodá produkce přinesla mariánské hymny (red. Alfréd Fuchs, jen 1. díl), povídky (Władysław Stanisław Reymont, Marie Pošíková, Marie Drtílková podle francouzské předlohy), františkánské legendy, encykliku Pia XI, životopis vlasteneckého kněze a badatele v Moravském krasu Jana Nepomuka Soukopa a soubor povídek (Jan Benedikt Bogar pod. pseud. Gabriel Ronaj). Tiskařská spolupráce s brněnským Moravským kolem spisovatelů zřejmě přivedla do nakladatelství jeho autory Fráňu Kopečka (mutace brněnského vydání povídek) a Adolfa Veselého (soubor fejetonů) i manželku spisovatele V. K. Jeřábka Marii Jeřábkovou (anekdotické zápisky ze života dětí). Metodiku netradiční výuky pravopisu představil Bohumil Grulich. Nové vedení utlumilo ve 30. letech knižní nakladatelskou produkci a soustředilo se především na časopisy a kalendáře, spjaté s křesťansko-sociálním hnutím. Politicko-kulturní měsíčník Akce kulturní – sociální – politická (3 ročníky 1933–1935; red. Rostislav Petera, pak Jan Polák s redakčním kruhem) se zaměřil především na ekonomické a sociální otázky, reformu společenského zřízení (stavovský stát), problematiku Slovenska, židovství a ruské emigrace. Přispívali mj. Iwo Bauše, Konstantin Alexandrovič Čcheidze, Janko Hlava, V. M. Nestěrenko, Stanislav Otoupalík, Rostislav Petera, Jan Polák, Břetislav Štorm, Adolf Vašek, Jaroslav Volný, Amadeo Silva Tarouca a v překladu rakouský katolický ekonom Johannes Ude, později i J. Barvicius, Fráňa Klenovský a Petr Nikolajevič Savickij. Rubriku Kulturní ruch (pak Kulturní meeting) na vnitřních stranách obálek s anoncemi i recenzemi knižních novinek psal a redigoval Iwo Bauše. Souběžně vydávaný „list našich matek a dcer“ Něha (4 ročníky 1933–1936, zanikl číslem 6/7 4. ročníku; odp. red. Jiřina Cvrkalová, pak ved. a odp. red. M. Studýnková) přinesl nevýraznou původní i přeloženou beletrii pro ženy a poučnou část s důrazem na úlohu ženy jako manželky a matky. Všemi ročníky procházel na pokračování dobrodružný román z nedávné minulosti A. V. Lomského Na výspě lidství, který pak vyšel z nové sazby i knižně. Románová knižnice Něhy (1934), kompletovaná z archů vkládaných do čísel časopisu, přinesla román Luisy Mühlbachové Hrabě Beňovský (1934, bez jména autorky přel. Jaroslav Demasi) a prózu Ladislava Ulčáka Svlačec (1936, nedokončeno). Na rodinný kalendář Křesťanský sociál (zjištěn jen roč. 2, 1933) navázal kalendář Něha (na 1936) s mutací Domkař; všechny redigoval místopředseda křesťansko-sociální strany Josef V. Švábenský. V nesoustavné knižní produkci Humany publikovali od 1929 Jaromír R. Stehlík knížku veršů, J. L. Topol satirické humoresky, Ladislav Ulčák prózy a verše a Ivan Sabinov sbírky básní. V němčině vyšly pohádky (Rudolf Hans Schricker) a válečný román (Friedrich Rous). Naučnou produkci zastoupila mj. Vlasta Remešová popularizační brožurou o Bedřichu Smetanovi. – V prvém období určoval výtvarnou podobu vydávaných publikací grafickou úpravou a dekorativní výzdobou (převážně linoryty) František Navrátil, obálkami a ilustracemi přispěl Eduard Milén. Později oživili rutinní úpravu jen výjimečně ilustracemi beletrie František Hlavica a Karl H. Schricker.