Svatopluk Hrnčíř

Nakladatelství založil a zprvu pod svým jménem vedl pedagog, spisovatel, publicista, redaktor, kulturní organizátor a vlastivědný pracovník František Hrnčíř  (* 1860 Dřevíkov u Trhové Kamenice, dnes Vysočina-Dřevíkov, † 1928 Nymburk). Pocházel z chudé zemědělské rodiny, 1880 absolvoval učitelský ústav a jako učitel působil v Hlinsku, v Heřmanově Městci, v Bezděčíně u Liberce, v Bobnicích u Nymburka a v Nymburku. Pod svým jménem i pod pseudonymy hojně přispíval do dobových periodik jak beletrií (zejména pohádkami a výchovnými povídkami pro mládež), tak odbornými statěmi i publicistikou, v níž kritizoval poměry ve školství a v samosprávě. Od konce 70. let 19. století zásoboval vlastní beletrií a odbornými spisky pražská i venkovská nakladatelství (Mikuláš a Knapp, J. F. Šašek, Theodor Böhm, Dr. Frant. Bačkovský, F. & V. Hoblík, A. Storch syn, Rudolf Storch, Fr. A. Urbánek, Alois Hynek, Alois Neubert, Václav Neubert, F. L. Popelka, V. P. Nešněra, E. Beaufort, Nakladatelské družstvo Máje, Milotický hospodář), s nimiž spolupracoval i jako redaktor časopisů (Česká domácnosť, Ma-lé no-vi-ny, Dětské květy) a edic (Pokladnice mládeže, Urbánkova ústřední knihovna pro českou mládež, Knižnice Dětských květů). Vlastní nakladatelství rozvíjel od 1897 zprvu v Bobnicích, od 1901 v Nymburku. 1910 odešel ze zdravotních důvodů do předčasného důchodu a plně se věnoval  literární tvorbě a redakční činnosti. Mezitím jeho třetí syn (z 11 narozených dětí) Svatopluk Hrnčíř (* 1888 Bezděčín u Liberce, † 1966 Nymburk) absolvoval měšťanskou školu a vyučil se knihkupcem u nymburské firmy Jan Hančar. 1909 získal knihkupeckou a nakladatelskou koncesi, otevřel v Nymburku knihkupectví a stal se komisionářem otcova nakladatelství (nakrátko též komisionářem obrazů malíře Jana Dědiny). Od 1914, kdy byl povolán do armády, jej František Hrnčíř v jeho knihkupectví zastupoval. Po převratu 1918 převzal Svatopluk Hrnčíř řízení otcova nakladatelství a od 1919 v něm pokračoval pod svým jménem. Další spolupráci otce a syna však narušily jejich profesní i rodinné spory, které vyvrcholily 1922, kdy František Hrnčíř prodal zbytky nákladu své starší produkce pražskému knihkupci a nakladateli Jindřichu Bačkovskému a odstěhoval se do Hrochova Týnce. V Nymburku, kde později zemřel, pobýval jen během léčebných návštěv Poděbrad. Nakladatelství už neobnovil; své vlastní drobnější spisky dále vydával navzdory trvající roztržce u Svatopluka Hrnčíře, rozsáhlejší tituly u jiných firem (zejména Jan Svátek, dále Jos. R. Vilímek a O. J. Bukač). Svatopluk Hrnčíř po rozchodu s otcem načas na vydávaných knihách graficky zvýraznil své křestní jméno (psal se SVATOPLUK Hrnčíř). Od poloviny 20. let nakladatelství utlumil a vrátil se k němu až ve 40. letech 20. století.

Celkem vyšlo cca 190 titulů. –  František Hrnčíř  vydal již 1894 a 1896 vlastním nákladem své dvě knížky, jako programový nakladatel se však uvedl až „sbírkou zábavných spisů pro české děti" Budečské květy (1897–1913). Žánrově ani věkovým určením neprofilovanou původní tvorbu (Karel Jiránek, Petr Dejmek, Karel Kálal, Bohumila Klimšová, Matouš Václavek, František Hrnčíř, Karel J. Zákoucký, Jan Milota, Bedřich Moravec, Antonín Jenne, Ladislav Hejtmánek, Jan Vřesnický) doplnily životopisné medailony autorů - převážně pedagogů – s jejich autografem a portrétem. Další české autory (František Josef Čečetka, Josef Kalus, Pavel Skřivan, Josef Krušina ze Švamberka, Čeněk Šofferle, Antonín Jenne), tentokrát s doprovodem ilustrací (Karel L. Thuma, Gustav Jaroslav Schulz, J. F. Hetteš, Jan Prousek, Jaroslav Filip) uvedly Vybrané spisy pro mládež (1903–1911). Jen krátce vycházely České pohádky a pověsti (1899; autoři František Hrnčíř a Jan Milota). Již od konce 19. století vydával František Hrnčíř zprvu jednotlivě vlastní převážně historická, zeměpisná, přírodopisná a vlastivědná kompendia, která později soustředil do edice Stručné poučky (1902–1913). Jejich opakovaná vydání střídal se spisky k aktuálním otázkám (daňová problematika, výstavba domů pro učitele apod.). Po časopisech pro děti, které redigoval v jiných nakladatelstvích, založil a svým nákladem vydával „obrázkový časopis pro českou mládež" Dětský máj (1904/1905–1913/1914). Vycházel zprvu čtrnáctidenně, od 1908 měsíčně v úspornějším formátu, vždy s barevnými autotypickými reprodukcemi prací českých umělců na přílohách. Kreslená záhlaví časopisu navrhli Jaroslav Filip a Mikoláš Aleš. Souběžná Knižnice Dětského máje (1904–1914) kombinovala původní ilustrovanou beletrii  (autoři Irma Geisslová, Vítězslav Unzeitig, Růžena Čechová, Karel Vojtěch Prokop, Alois Klaus; ilustrátoři Pavel Körber, J. F. Hetteš, Antoš Frolka, Karel Beneš, Stanislav Hudeček) s cyklem Hrnčířových dějepisných přehledů evropských zemí Z kroniky celého světa. Pozdější Příloha (pak Nová příloha) Dětského máje (1910–1914) přispěla vlastivědnými cestopisy (František Hrnčíř v cyklu Z poutí po vlastech českých), populární astronomií (Jaroslav M. Petrbok), přírodovědou (Antonín Šrámek) a prehistorií (Eduard Štorch). Několik let vycházel i Kalendář Dětského máje (1907–1912). Torzo Hrnčířova poválečného pokusu o další dětský časopis Budečské květy (1919) je toho času nedostupné. Svůj uměleckovýchovný program představil František Hrnčíř zejména  drobnými monografiemi Jana Dědiny, Karla Javůrka a Karla Škréty  v edici  Hrnčířovy Umělecké knihy (1909–1911), obrázkovými knížkami pro nejmenší (jeho vlastní texty ilustroval Jaroslav Filip), uměleckými pohlednicemi (mj. cykly Jana Dědiny, Mikoláše Alše a Josefa Mařatky) a nástěnnými obrazy (reprodukce děl Zdeňky Vorlové, J. F. Hetteše, Josefa Weniga, Mikoláše Alše aj.). Vlastivědu Nymburska a Poděbradska rozvíjel měsíčník Věstník, který Hrnčíř vydával s měnícími se podnázvy 1898-1901 a znovu 1909–1910 (v mezidobí vycházel časopis, jehož hlavním spolupracovníkem byl lékárník Jan Hellich, v Poděbradech). Pro šestnáctistránkové sešity poválečné edice Hrnčířovy pohádky a povídky z českého světa (1918-1922) psali pohádky František Hrnčíř a Karel J. Zákoucký, historické povídky František Josef Čečetka, válečné a osvobozenecké příběhy ze současnosti Antonín Jenne; barevné titulní obrázky kreslili Josef Wenig a Vilém Silverius. 1919 se nakladatelem edice stal Svatopluk Hrnčíř, který se v dalším programu nakladatelství zaměřil na osvětové a populárně-naučné spisky. V „knižnici zábavy a poučení" Vzkříšení (1919–1924) zprvu vycházely především medailony významných osobností a přehledy historických událostí v aktualizované státněpropagační interpretaci (kromě Františka Hrnčíře přispěli mj. Antonín Jenne, Karel Kut, Rudolf Jordan Vonka, Adolf Vlček, Rudolf Lužnický, Jan Vondráček, Jaroslav František Urban, Bořivoj Hnátek, František Tichý), později i výchovné a vzdělávací příručky z jiných oborů. Obecnější Hrnčířovy příručky (1920–1925, 1945), zjevně inspirované otcovými Stručnými poučkami, se zaměřily na zeměpis, dějepis, přírodovědu, zdravovědu a jazykové učebnice (autorský okruh rozšířili mj. Valdemar Vyleťal, Benjamin Chmelař, Julie Šupichová, Oldřich Kopecký). Hrnčířova Knižnice mládeže československé (1919–1923) zastřešila nesourodou směs příspěvků od kmenových autorů nakladatelství, Hrnčířovy divadelní hry pro děti (1921; autor F. J. Čečetka) se nerozvinuly. V závažnější edici Hrnčířovy Vlastivědné příručky (1920–1923) vyšlo jen Poděbradsko a Mladoboleslavsko (autor Rudolf Jordán Vonka). Po útlumu v polovině 20. let oživil Svatopluk Hrnčíř nakladatelství ve 40. letech několika tituly Hanuše Sedláčka (produkci uzavřela jeho sci-fi o řešení pražské dopravy). – Prvé tituly nakladatelství tiskl perzekvovaný slovenský národovec Karol Salva v Ružomberoku. Kmenovou tiskárnou otce i syna se pak stala firma Jos B. Zápotočný v Rokycanech, kterou  doplnily kromě dalších zejména nymburské tiskárny Zmatlík a Strachota (pak Josef Strachota) a Jan Minář a spol.