Jan Svátek

Jan Svátek (* 1883 Praha, † 1958 Praha) absolvoval nižší třídy Akademického gymnázia v Praze a vyučil se  knihkupcem u firmy Jaroslav Pospíšil (pokračovací knihkupeckou školu navštěvoval 1898–1900). Pak pracoval v knihkupectvích v Jičíně a v Praze, kde se angažoval ve Spolku českoslovanských knihkupeckých účetních. 1909 na koncesi z téhož roku založil vlastní knihkupectví a nakladatelství v Českých Budějovicích (užíval pro ně varianty názvu Jihočeské lidové knihkupectví a nakladatelství J. Svátek), které se stalo jedním ze středisek českého života ve městě. Později zřídil i čítárnu a od 1912 měl několik let knihkupeckou filiálku ve Veselí nad Lužnicí. Zapojil se do činnosti českých spolků, počátkem 1. světové války byl vyšetřován vojenským soudem a  povolán do armády, z níž byl 1915 propuštěn jako invalida. Po převratu 1918 se podílel na počešťování budějovického veřejného života a politicky se angažoval v národně demokratické straně. Pro své nakladatelství kompiloval právní, zdravotnické a obchodní příručky (i pod pseud. Jan Andrlík, Jan Axamit a Jan Benda) a sestavoval jízdní řády. Jeho manželka Věnceslava (Slávka) Svátková (roz. Sedláčková, * 1881 Strakonice, † po 1958) psala veršíky k obrázkovým dětským knížkám, časopisecky publikovala prózy pro ženy a byla spoluautorkou kuchařky. 1922 Svátek přenesl nakladatelství do Prahy a v Českých Budějovicích ponechal jen knihkupectví, které počátkem 30. let převzal jeho vedoucí Adolf Penc. V Praze se Svátek nadále účastnil profesních aktivit (na sjezdu knihkupců a nakladatelů 1927 referoval o daňové problematice), při řízení podniku však neakceptoval popřevratové změny v oboru. Počátkem 1928 se firma přestěhovala z pražského Nového Města na Smíchov a v 1. polovině 30. let výrazně utlumila knižní produkci. Svátek se pak prezentoval především jako vydavatel periodik a působil ve funkcích Svazu československých vydavatelů a redaktorů časopisů a periodických spisů. Na konci války zahynul v nacistickém vězení jeho jediný syn Josef (Jožka) Svátek (* 1923 Praha, † 1944 Terezín). 1946 odevzdal Jan Svátek podnik knihkupci a nakladateli Jaromíru Nožičkovi, stále se však podílel na nakladatelském programu. Nožička provozoval od 1947 souběžně s firmou Jan Svátek na téže adrese další nakladatelství pod svým jménem.

Vyšlo cca 330 titulů. – V prvých letech soustředila většinu nakladatelské produkce Svátkova lidová knihovna pro zábavu a poučení (též jen Svátkova lidová knihovna, 1909–1932, red. Jan Svátek) s univerzálním programem, zahrnujícím beletrii (Gustav Roger Opočenský, Jan Morávek, Petr Fingal, Josef R. Hradecký, Václav Řepa, František V. Zdráhal, Hugo Salus aj.), literaturu faktu se zaměřením na aktuální události (zprvu v tematické řadě Ze světové války, 1915–1916) i jazykové, právní, obchodní a zdravotnické příručky, jízdní řády a od 1915 ve zvláštní sérii též kapesní kalendáře. Po 1918 se edice omezila na současnou původní prózu (Alois Žipek, Josef František Karas, František Herman, Adolf Brabec, Filip Balek-Brodský, Josef Jahoda, Rudolf Nešvera, Pavel Dušan, vl. jm. Jan Šonka, Jan Šulista, František B. Kratochvíl). První specializovaná edice Svátkovy průvodce (1912–1914) se nerozvinula a turistické průvodce, plány a mapy později vycházely samostatně. Rovněž další edice, které po převratu postupně přebíraly a rozvíjely některé tematické okruhy Svátkovy lidové knihovny v deklarovaném republikánském, protihabsburském a  protibolševickém duchu, výrazně poznamenala redakční improvizace, patrná zejména v jejich neujasněném profilu, neustálených názvech, fluktuaci titulů mezi edicemi a nedbalém číslování svazků. Knihy českého republikána (1918–1924, red. Josef Pachmayer a František Šimek, později Jan Svátek) se uvedly hymnami dohodových mocností v úpravě Otakara Jeremiáše (vyšly v několika vydáních) a pokračovaly nesourodou kombinací prací českých autorů 19. století (Karel Havlíček Borovský, Karel Jaromír Erben, Josef František Smetana, Josef Václav Frič), ekonomických a politických aktualit (Hanuš Kozák, Antonín Smrček, T. G. Masaryk), odbojářských a legionářských vzpomínek (mj. Karel Zmrhal), historických aktualizací (František V. Zdráhal, Rudolf Tschorn) a  protibolševických satir (Arkadij Averčenko). Školní příručky (též Svátkovy školní příručky, Svátkovy školské příručky, 1919–1934, red. František Šimek, pak Jan Svátek) převzaly některé tituly z předchozí edice, které doplnily o výbor z Hanse Christiana Andersena a školní hru Jana Amose Komenského. Později však převážila nauková kompendia „pro školu a dům", která psali pedagogové Václav František Suk, František Šimek  a Jan Mašín (český jazyk a literatura), Hanuš Kozák (politický zeměpis), Eduard Moravec, Jaroslav Zdeněk a Karel Müller (historie), Karel Šilháček (zdravověda), Bohumil Baxa (právo), Otakar Svoboda (občanská nauka),  Karel Šilháček (matematika), Alexandr Batěk a Leopold Štorch (chemie) a Rudolf Mertlík (latina). Obdobně pozdější pražská edice Ráj srdce (1922–1930, zprvu red. František Šimek), prezentovaná jako „výbor souvislé četby domácí i školní", doplnila nově vydané komentované texty české klasiky tituly z nerozebraných zásob předchozích edic. V edici Svátkovy příručky (též knihy nebo pomůcky) denní potřeby (1919–1926) vyšlo kromě návodu správného holení několik zákonů, předpisů a právních příruček. Bezprostředně navázavší a odborněji zaměřená Svátkova sbírka zákonů a nařízení Republiky československé (1926–1928, red. Jan Svátek) se soustředila především na daňové zákony, platové a penzijní předpisy a právní problémy bydlení (autoři Josef Götz, Augustin Frána, Jan Hrabánek, Jaroslav Baborák aj.). Na epizodní Svátkovy literární letáky (1920) navázaly „knížky o československých i světových spisovatelích" Domov a cizina (1921–1924, red. František Frýdecký, pak  František Šimek), do nichž  přispěli drobnými monografiemi s ukázkami tvorby kromě redaktorů edice František Bredler, Ferdinand Strejček, Viktor Novák, Gustav Pallas, Antonín Klášterský, Věnceslav Havlíček a Vojtěch Zelinka. První samostatná beletristická edice Průkopníci pravdy a krásy (1918–1925, red. František Šimek) připojila k povídkám Johannese Vilhelma Jensena, vyčleněným ze Svátkovy lidové knihovny, prózy Lva Nikolajeviče Tolstého, Maxima Gorkého, N. G. Garina-Michajlovského,  Anastasie Aleksejevny Verbické, H. G. Wellse a Ernesta Renana.  Světové romány  (1919–1923, red. Jan Svátek) se zaměřily na historii panovnických rodů, zejména posledních Habsburků, v románech Alexandra Dumase, Clary Tschudiové, Ernsta von der Planitz, Rudolfa Dvorského (vl. jm. Adolfa Velhartického) aj.  Tradiční autory dívčí četby (L. A. Čarskaja, J. H. Rosny, a Marie von Ebner-Eschenbach) představila edice Máj srdcí (1920–1922). Do edice Svátkova divadelní knihovna (1920–1922, red. František Josef Čečetka) její redaktor v rámci nabídky pro ochotnické soubory pohotově zařadil Souborné vydání divadelních her F. Čečetky, které však s rychlým ukončením edice nepokračovalo. Obecní knihovna (1923–1929, red. Josef Jahoda, pak Jan Svátek), zaměřená na lidovou četbu pro veřejné a vojenské knihovny, se po prózách různých autorů (Josef Jahoda, Rudolf Richard Hoffmeister, Justin Václav Prášek, Josef Müldner) úspěšněji zaměřila na Sebrané spisy Josefa Brauna. Autorské soubory doplnil samostatný Výbor nejlepších knih G. Sandové (1926–1929, red. Jan Svátek), završený životopisem autorky. Svátkova knihovna ilustrovaných spisů historických (1923–1929, red. Jan Svátek) kombinovala popularizační dějepisné přehledy (František Hrnčíř) s tendenčními historickými prózami (Jan Morávek, Josef Braun, Josef František Karas, Justin Václav Prášek a Josef Jahoda). Paralelní Svátkova slovenská illustrovaná knižnica slobodného Slovenska (1924, red. Antonín Macht) po úvodním svazku nepokračovala. V edici Svátkovy vybrané spisy pro mládež (též Svátkova sbírka vybraných knih pro mládež, 1927–1932, red. Jan Svátek) se k osvědčeným autorům nakladatelství připojili Jaroslav F. Urban a Kazimir Rosinkiewicz. Ze dvou pozdních pokusů o zatraktivnění produkce byl po marginální edici Kulturně-historické zvláštnosti (1927–1930) úspěšnější „výbor nejlepších detektivních a dobrodružných knih" Argos (1930–1933, red. J. O. Parma). V zasvěceném výběru vyšly překlady z angličtiny (mj. Sax Rohmer, Ottwell Binns, A. E. W. Mason, John Chancellor, Henry de Vere Stacpoole, William Le Queen, Douglas Walshe, Philip MacDonald), francouzštiny (mj. Pierre Benoit, Arnould Galopin) a ruštiny (svědectví čekisty Georgije Agabekova), které původními romány doplnili Jan Václav Rosůlek,  H. G. Rubell (vl. jm. Jaroslav Jan Lehovec) a sci-fi adaptací J. O. Parma. Edici Časové úvahy hospodářské a politické (1934–1939) po dvou aktuálních brožurách uzavřela významná studie Viktora Felbera Národní a sociální stát. Poválečná edice Veselá myslivost (1946–1947, red. Jan Svátek) soustředila soubory lesnických příběhů Josefa Václava Rozmary. Mimo edice vycházely po 1918 sbírky veršů (Anna Turková), pohádky (František Hrnčíř, Marie Žlábková, Josef Žemla, Karel J. Zákoucký), obrázkové knížky pro děti, jízdní řády, kalendáře, jazykové slovníky, příležitostné almanachy, ale souběžně s edicemi kupodivu i některé tituly původní i přeložené beletrie (Giovanni Boccaccio, Břetislav Jedlička-Brodský M. B. Böhnel, J. V. Rosůlek, Petr Fingal, Jarka Rubín, vl. jm. František Josef Čečetka), literatury faktu (Vilém Šrámek) a odborných příruček. Ve 40. letech vyšly ženské romány Jiřiny Parmové, prózy Bohumily Dubňanské a příběhy z přírody Josefa Prchala a Jana Rakušana. Osud nakladatelova syna připomněla 1947 dokumentární reportáž Jiřího Roubala o procesu s  terezínskými dozorci. - Na 2 ročníky sešitů oděvních návrhů Album českého svérázu (1917–1918), které pro Svátkovu lidovou knihovnu uspořádala Jaromíra Mulačová jako výzvu k emancipaci české módy od německých vzorů, navázal nejúspěšnější Svátkův časopis. Vycházel jako měsíčník, pak čtrnáctideník od jara 1919 do prosince 1942 postupně s názvy Československý svéráz, ABC a Lípa (s četnými variantami podnázvů), redigovala jej nejprve Augusta Pachmayerová s redakčním kruhem, pak Jiřina Parmová a Věnceslava Svátková, někdy za účasti J. O. Parmy. Z módního a hospodyňského časopisu se střihovou přílohou (střihy českých krojů a návrhy národního odívání vycházely i samostatně) se vyvinul moderněji koncipovaný časopis pro ženy s tematickými rubrikami a výrazným podílem beletrie, zejména románů na pokračování. Od 30. let bylo součástí nabídky předplatného i úrazové pojištění. V okrajové přidružené edici Praktická knihovna Lípy (1929–1947) vyšly kuchařky a právní příručka pro ženy. Po 1. ročníku pro nezájem zanikl nevýrazný „list lásky a krásy" Eros (1924–1925 jej řídili Karel Lužan, vl. jm. Čvančara, a Václav Klimánek). Původní i přeložené erotické prózy a anekdoty provázely reprodukce fotografických i malířských aktů. Originály Klimánkových celostránkových titulních kreseb i další výzdoby byly v inzerci nabízeny k prodeji. 1923 Svátek obnovil odborný národopisný měsíčník Český lid a se ztrátou jej vydával do 1932, kdy časopis ještě před ukončením ročníku zastavil. Propagační věstník Svátkovy literární zprávy (vycházel od podzimu 1919), zprvu určený zákaznictvu, se záhy změnil v objednávkový věstník pro knihkupce (zaznamenán byl ještě 1938). Jeho původní funkci převzal nakladatelský časopis Zlatá kniha (vycházel s přestávkami 1926–1940, redigovali jej Zdena Hochová, od 1928  J. O. Parma), který se kromě propagace vydávaných novinek i skladovaných titulů zaměřil na programovou obhajobu tradiční lidové četby s výpady proti moderní a internacionální literatuře. - Přes levný, převážně úsporný tisk většiny publikací a zjevné podceňování grafické úpravy tisků se nakladatelství nevyhýbalo ilustračnímu doprovodu beletrie, zejména historické a klasické prózy. Obálkami a ilustracemi se na výzdobě výrazněji podíleli Jan Rafael Schuster, Josef Kočí, Harry Patočka, František Vrobel, Karel Vítek, Rudolf Adámek, Artuš Scheiner, Václav Čutta, F. X. Procházka, František Hála, Vladislav Hřímalý, Zdeněk Glückselig, Jan Šebek, Libuše Lepařová, Vojtěch Michal (i návrhy nakladatelských vazeb), Karel Wellner, ve 40. letech Lída Knoblochová-Brabcová, Jaroslav Weiss, Jiří Židlický a O. D. Latanov. Obálky (zpravidla anonymně) dále navrhovali mj. Karel Šimůnek, František Pelíšek, Rudolf Houžva, Václav Klimánek, jihočeský pedagog Julius Bous, výjimečně též J. T. Blažek, Janko Alexy, Ludvík Kuba, František X. Naske a Josef Čapek. Od počátku pražského období používalo nakladatelství značku a tištěné univerzální exlibris, které pro ně v několika variantách nakreslil František Pavelka. – Již záhy po převratu 1918 nabízel Svátek ve třech velikostech odlitky busty T. G. Masaryka od Ladislava Šalouna. Později nabídku rozšířil o pomníkové podstavce od architekta Václava Weinzettela a 1938 i o bustu Edvarda Beneše od sochaře Josefa Kulhánka.