Mladé proudy

Při časopisu Mladé proudy (zal. 1901), sdružujícího mladou generaci národně socialistické strany, se postupně formovala základna pro přidružené vydávání neperiodických publikací. Prvé brožury, financované z příspěvků na tiskový fond, vyšly nákladem časopisu, další vydával Tiskový výbor národně sociální strany (Mladé proudy) v Tiskárně nár. soc. dělnictva za administrace Jaroslava Šaldy. Program „zdokonalit náš list Mladé proudy, jakož i ustálit a rozšířit vydávání vzdělávacích knih a brožur“ vyhlásili počátkem 10. let 20. století tehdejší vydavatel a formálně i majitel časopisu Emil Špatný (* 1883 Kostelec nad Labem, † 1937 Praha) a jeho redaktor (od 1908) Karel Půlpán (* 1885 Vídeň, Rakousko, †  1914 Čerčany). 1912 rozšířily knižní nabídku tituly edice Slovanská knihovna, které Mladé proudy převzaly z nakladatelství Dr. R. Brož. 1913 vzniklo na základě upisovaných podílů Vydavatelské a tiskové družstvo Mladé proudy, jehož předsedou se stal Karel Břinda. Počátkem června 1914 zemřel hlavní tvůrce programu nakladatelství Karel Půlpán a po vypuknutí 1. světové války byla ediční činnost přerušena úředním zastavením Mladých proudů a obstavením jejich majetku. Po obnovení časopisu koncem 1918 oživilo družstvo od 1919 i knižní produkci a počátkem 1921 získalo plnou nakladatelskou a knihkupeckou koncesi. Hlavním organizátorem nakladatelství zůstal Emil Špatný, odpovědným zástupcem družstva byl ve 20. letech nejprve Jaroslav Šrámek, pak Jaroslav Motyčka. Ještě 1929 otevřely Mladé proudy v Praze na Vinohradech vlastní knihkupectví, nakladatelství družstva však s modernizací nakladatelského programu kmenového národně socialistického vydavatelského a tiskařského podniku Melantrich od konce 20. let ztrácelo své opodstatnění. Po zastavení časopisu Mladé proudy na počátku německé okupace 1939 ohlásilo i družstvo ukončení činnosti, 1941 ji však formálně obnovilo, aby za protektorátních omezujících opatření poskytlo legální zázemí pro skrytě protinacistické aktivity mladých výtvarníků a literátů. Po personální obměně představenstva pak počátkem 1943 změnilo název na Dílo přátel umění a knihy.

Vyšlo cca 135 titulů. – Zpočátku v produkci převažovala vzdělávací, propagační a organizační literatura s výraznou sociální, antimilitaristickou a antiklerikální tendencí. Před 1. světovou válkou propadlo několik titulů nebo jejich částí rakouské cenzuře, některé zásahy dodatečně imunizovali poslanci říšské rady, zejména Václav Fresl. Po ceníku církevních poplatků Sazba štoly, sborníčku písní a poslaneckém projevu Václava Klofáče soustředila další spisky brožurková edice „národně socialistické propagandy“ Pochodeň osvěty (1906–1908, red. Emil Špatný) s příspěvky k problematice zemědělství (Jaroslav Marcha), k ženské otázce (Josef František Karas), reformě manželského práva (Otakar Hübschmann), organizaci dělnické mládeže (Hugo Kepka), programu strany (Jiří Stříbrný) a modernímu školství (Alois Konečný). Širší ediční program zahájil Karel Půlpán koncem 1910 Čítankou dělnické mládeže. Knihovna Mladých proudů (1911–1913, red. Karel Půlpán) střídala původní i přeloženou beletrii (imunizované vydání antimilitaristických veršů Fráni Šrámka, prózy Karla Půlpána, Wilhelma Lamszuse, posmrtný výbor z tvorby Huga Kepky) s publicistikou (vězeňské vzpomínky Emila Špatného) a naučnými spisky (cizojazyčný slovníček, dějiny Pařížské komuny, populární výklady marxistické ekonomie). Lidová knižnice (1913–1914, red. Karel Půlpán) se po vzpomínkách ze sibiřského vyhnanství (Cyril Kochannyj) zaměřila na beletrii, střídajíc původní povídky (Karel Půlpán, Z. M. Kuděj) s překlady z ruštiny (Maxim Gorkij, A. S. Serafimovič) a němčiny (Gerhardt Hauptmann, Wilhelm Raabe). Drobné organizační a vzdělávací brožury soustředily edice Knihovnička Mladých proudů (okolo 1912) a Řečnický kurs (1913, red. Emil Špatný). Překladová Socialistická knihovna (1913, red. Karel Půlpán) uvedla mj. národohospodářské dějiny (A. A. Bogdanov) a projekt společenské reformy (Louis Nie). Formálně nákladem Emila Špatného vycházela výchovná a vzdělávací revue Nový člověk (2 ročníky od listopadu 1912 do června 1914 redigoval Karel Půlpán) s beletristickou přílohou Čítárna a přílohou pro děti Klíčení (jen v 1. ročníku). V samostatném státu se těžiště programu vrátilo k aktuální publicistice. Knihovna Mladých proudů (1919–1922, red. Emil Špatný) se bez vazby na předválečnou stejnojmennou edici zaměřila na brožury k časovým otázkám ekonomiky, politiky, samosprávy, náboženství, filozofie, výchovy a historie (přispěli mj. Jaroslav Štych, Jan Hajšman, Karel Nový, Theodor Bartošek, Zdeněk Nejedlý, R. J. Vonka, Jan Herben, Emil Špatný, Julius Myslík, Miloslav Matoušek, Karel Kut a Ferdinand Kahánek). Obdobné spektrum zahrnula i hojná brožurková produkce mimo edice (z dalších autorů mj. Josef Pekař, Rudolf Kepka, František Procházka, Karel J. Rais, Karel Moudrý a Otakar Klapka). Učebnici rétoriky s příklady projevů (František Kysela) doplnila „sbírka přednáškových programů“ Večery (1920–1928, red. Bohumil Fišer). Poté, co se neujala specializovaná Samosprávná knihovnička (1922), uzavřely řadu edic aktuálních brožur Socialistické knížky (1929–1930, red. Jaroslav Motyčka). Na obsáhlejší příspěvky k politice a ekonomii nakladatelství po válce až na výjimky (Antonín Pravoslav Kalina, Petr Kropotkin) rezignovalo. Mimo edice vycházely sporadicky původní verše (František Klátil,  František Unger) a prózy (kromě reedic povídek Karla Půlpána Viktor Kamil Jeřábek a Antonín Mádl). Jen krátce pokračovaly Sebrané spisy Františka Sokola-Tůmy (1924–1925), kterých se Mladé proudy ujaly po ostravském nakladatelství Alois Zelinka. Trvalou pozornost věnovalo nakladatelství vývoji v Rusku. Beletristická Ruská knižnice (1920–1922) zařadila reedice (Maxim Gorkij, A. S. Serafimovič) i novinku (P. P. Bulygin), vesměs v překladech Otakara Vančury. Mimo edice vyšly povídky (V. V. Mujžel), válečné zápisky (A. J. Verchovskij), později původní reportáž ze Sovětského svazu (František Klátil). Ruská a sociální tematika naplnila i románovou edici Plamen (1931–1933, red. Karel Nový; autoři Lev Ivanovič Gumilevskij, Václav Cháb, Helena Malířová); v nepatrné produkci posledních let převážily oslavné tisky, věnované Václavu Klofáčovi, Emilu Špatnému a  Edvardu Benešovi. – Úsporné grafické řešení omezilo výzdobu zpravidla na obálkové kresby. V 10. letech 20. století navrhli výrazné obálky se sociálními, revolučními a antimilitaristickými motivy Václav Hübschmann (i šifra V. H.) a Josef Lada,  ilustrace k povídkám Karla Pulpána nakreslil Otto Hůrka. Autorem poválečných dekorativních obálek byl především Antonín Mádl (i šifra A. M.), několik grafických úprav provedli sazečtí učňové Melantricha. Fotomontážní obálky závěrečné produkce navrhli  Štefan Bednár, Viktor Nikodém a Vlastimil Košvanec, prózy Antonína Mádla ilustroval František Tichý. Tisk zpravidla zajišťovala Tiskárna nár. soc. dělnictva a její nástupce Melantrich v Praze, některé tituly však tiskly další pražské i mimopražské tiskárny, nejčastěji Jos. B. Zápotočný v Rokycanech.