A. Perout

Adolf Perout (* 1887 Šebrov, dnes Šebrov-Kateřina, † 1959 Ostrava; pohřben byl v Rožnově pod Radhoštěm) studoval na českém gymnáziu v Brně (3 ročníky) a vyučil se knihkupcem u brněnské firmy A. Píša (1903–1905 absolvoval kupeckou školu pokračovací při české obchodní akademii v Brně). V témže podniku pracoval i po vyučení, pak byl zaměstnán v administraci brněnského deníku Rovnost a 1909–1911 jako účetní v pražském Ústředním knihkupectví a nakladatelství učitelstva českoslovanského (Josef Rašín). Během pražského pobytu se angažoval ve Spolku českoslovanských knihkupeckých účetních, po návratu do Brna opět krátce působil u firmy A. Píša. V létě 1912 koupil od vdovy Aloisie (Luisy) Marešové knihkupectví Karel Mareš v Moravské Ostravě, které po získání knihkupecké koncese v září téhož roku převedl na své jméno. Zavedený podnik dále rozvíjel a ke knihkupectví připojil nakladatelství, které provozoval do 30. let. Za 1. světové války vedla v době jeho vojenské služby podnik manželka. Již před válkou, zejména však ve 20. a 30 letech, se zapojil do ostravského kulturního, politického, společenského i profesního života. Byl členem Rotary klubu, funkcionářem v ostravském Klubu přítel výtvarného umění a v obchodně živnostenském odboru národní demokracie, v  olomoucké obchodní komoře i tamním knihkupeckém grémiu. V Rožnově pod Radhoštěm vlastnil vilu, v Tiché zemědělskou usedlost. Počátkem 1937 reorganizoval prosperující firmu na veřejnou obchodní společnost, do níž přistoupila jeho manželka Anna Peroutová (roz. Klimíčková; * 1891 Frenštát pod Radhoštěm, † 1972 ?) a 1939 se připojil syn Adolf Perout mladší (* 1914 Moravská Ostrava). V srpnu 1944 byl závod zničen při bombardování Ostravy a jeho provoz pokračoval v náhradních prostorech. V červnu 1945 byl Adolf Perout starší obviněn několika bývalými zaměstnanci a zákazníkem z kolaborace, asociálního chování k zaměstnancům za okupace a neoprávněného čerpání pomoci po vybombardování; mluvčím stěžovatelů byl vedoucí komunistického knihkupectví Svoboda v Ostravě-Vítkovicích Josef Šmíd. Vyšetřování, vedené komisí ÚNV města Ostravy, bylo však v září 1946 zastaveno a 1947 Perout zahájil na místě vybombardované budovy čp. 168 (Zámecká ulice 4) stavbu obytného a obchodního domu. V březnu 1948 požadovalo předsednictvo přípravného výboru Odborného svazu knihkupců, nakladatelů a obchodníků s uměleckými předměty zřejmě bezúspěšně, aby firma byla svěřena do národní správy Mladé frontě a na Perouta staršího zavedeno trestní řízení. Současně se však Adolf Perout starší vzdal svého podílu ve firmě, kterou pak vedl do její likvidace v lednu 1950 Adolf Perout mladší. Podnik včetně novostavby byl zestátněn, knihkupectví převzal Orbis a zřídil v něm antikvariát, který později přešel pod národní podnik Kniha. Adolf Perout mladší zůstal jeho zaměstnancem.

Vyšlo cca 40 titulů. – Po 2. vydání průvodce po Beskydech (Jaroslav Kozel) zařadil Perout jako titul svého nákladu obálkové vydání komentovaného překlad Františka Šebely a Adolfa Veselého Hostina u Trimalchiona (Petronius Arbiter) z 1908 a vzápětí se podílel 3. svazkem (Kniha lásky, 1913) na souboru Spisy Adolfa Veselého. V nakladatelově uspořádání vyšel sborník Petr Bezruč a jeho kraj (1913), edice drobných spisů Klasy (1913–1914) přinesla průvodce po Hukvaldech (Jiří Felix) a studii o J. S. Macharovi (Vojtěch Martínek). Propagační knihkupecký „měsíčník literárně-informační“ Novosti (jen 1 číslo z května 1914 a 2 zvláštní čísla, jejichž výtisky nebyly zjištěny) s populárně naučnými články a nabídkovými knihkupeckými seznamy po vypuknutí 1. světové války zanikl. Výchovný a vzdělávací program se zaměřením na moravskoslezský region, utlumený během válečného omezení produkce (jen učebnice němčiny Františka Vymazala, hry, písně a básně pro mateřské školy Anny Marie Kadlčákové a studie o Petru Bezručovi Vojtěcha Martínka) po válce pokračoval historickými přehledy Josefa Františka Karase v „knihovně lidového vzdělání“ Práce a pravda (1919–1920), podrobným popisem USA (Karel Pelant), pomůckou k výuce kreslení (Jindřich Haša), učebnicí algebry (Hynek Sechovský) a esperanta (Arno Janečka a Jan Babinec), repetitoriem hudební nauky (Rudolf Wünsch) a výkladem živnostenského práva (Vladimír Ladislav Mendl). Rodinné výchově se věnoval František Autrata, který též z němčiny přeložil návodný spis o životosprávě mládeže (Friedrich Wilhelm Foerster). Dobovou produkci slovenik rozšířil přehled slovenského písemnictví (František Frýdecký) a turistický průvodce po slovenských pohořích (Karel Petrovič). Jen zřídka zařazovalo nakladatelství beletrii. Ojedinělou spoluprací s Josefem Florianem zůstal jeho překlad z francouzštiny (Jules Barbey d´Aurevilly: Stará milenka, 1923), přičemž část nákladu vyšla jako mutace pro Martu Florianovou ve Staré Říši. Prózami pro mládež přispěli autoři nakladatelství Adolf Veselý (prázdninový příběh ilustroval František Hlavica) a Vojtěch Martínek (pohádky s ilustracemi Rudolfa Švajdlera). Od počátku vycházely hudebniny, především zpěvníky slováckých, českých, valašských a lašských lidových písní, v nakladatelských seznamech souhrnně prezentované jako Peroutova sbírka národních písní s nápěvy. Samostatně vyšly mj. klavírní etudy Rudolfa Wünsche. Regionální program doplnily mapa Beskyd a Ostravska (Vítězslav Opluštil), plán Moravské Ostravy (Leopold Kohout) a soubor uměleckých pohlednic Štramberka (malíř Jan Klevar). Komerční nakladatelskou produkci firma ukončila počátkem 30. let a definitivně ji uzavřela koncem desetiletí bibliofilskými tisky (verše Zdeňka Bára s kresbou Jana Obšila a úryvek z barokního spisu Matěje Tannera s výzdobou Ferdiše Duši). – Většinou pečlivý tisk v profesionální grafické úpravě zajistily tiskárny Jar. Strojil v Přerově, Ed. Riedl a Melantrich v Moravské Ostravě, Jan Richter v Příboře, Politika v Praze, Kryl a Scotti v Novém Jičíně, Družstvo (pak Společnost) knihtiskárny v Zábřehu, Družstvo knihtiskárny v Hranicích a další.