Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart

Zakladatel firmy Václav Linhart (* 1901 Praha, † 1982 Praha) absolvoval 3 třídy měšťanské školy a vyučil se knihkupcem u pražské firmy Höfer a Klouček (1916–1918 absolvoval pokračovací knihkupeckou školu), kde pak pracoval do 1921. Po kratším působení v dalších firmách vedl 1923–1928 Ústřední studentské knihkupectví a nakladatelství v Praze. Koncem 1928 získal knihkupeckou koncesi a založil vlastní Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart. 1930 přijal za společníka svého bývalého spolupracovníka z ÚSKN Aloise Pekárka a podnik změnil na veřejnou obchodní společnost Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. 1931 po Pekárkově odchodu opět stal jediným majitelem firmy (s novou koncesí z prosince 1931), která se vrátila k původnímu názvu. (Pro několik překladů do němčiny, které vydala počátkem 30. let spolu s českými originály, užívala název Juristische Verlagsbuchhandlung.) 1934 Linhart vstoupil do reorganizovaného Klubu nakladatelů Kmen a pak působil v jeho výboru. Ve 40. letech 20. století byl též funkcionářem vrcholných orgánů Svazu českých knihkupců a nakladatelů.

Vyšlo cca 320 titulů. – Ediční program se zaměřil na praktickou orientaci v zákonech, vyhláškách, předpisech a dalších dokumentech právní povahy, platných na území Československa, respektive Protektorátu Čechy a Morava. Páteřní edice Právnická knihovna (1931–1948) přinesla souhrny právních norem s výklady, poznámkami a judikaturou k širší právní problematice (mj. ke konkurzním řádům, pracovním soudům, organizaci soudnictví, patentnímu zákonodárství, tiskovému právu, vlastnickému právu, občanskému zákoníku, manželskému právu, pojistnému právu, úrazovému pojištění, spolkovému a shromažďovacímu právu, stavebním řádům) i ke konkrétním zákonům (honebnímu, vodnímu a rybářskému, tiskovému, filmovému, zákonu o motorových vozidlech a dalším). Zákony i další právní dokumenty i jejich aktualizace komentovali autoři z řad advokátů, soudců, funkcionářů státní správy i vysokoškolských pedagogů, postupně mj. Jaroslav Voska, František Mrština, Jaroslav Říha, Karel Loula, Oldřich Choděra, Antonín Hartmann, Josef Musil, Jaromír Sedláček, Ladislav Cink, Jan Wagner, František Vitáček, Jan Hrabánek, Josef Zelinka, Jindřich Guttenstein, Karel Gerlich, Alois Jiří Jindřich, Pavel Kunc, Vladimír Hajný, Josef Horn, Adolf Štafl, Josef Kliment, Emil Krautmann, Václav Dusil, Jiří Hora, František Horna, Václav Sýkora, Josef Kotek, Eugen Glaser, Josef Buchtela, Josef Siblík, Jaroslav Drábek, Leopold Hamann, František Freudenfeld, Alois Neuman, Josef Nožička, Jiří Chyský, Vilém Veselý, Vratislav Vimr, Zdeněk Kánský a Václav Masopust. Od poloviny 30. let formovalo nakladatelství specializované edice. Sbírka pojednání z československého práva, od 1939 Sbírka právních pojednání (1935–1949) se ve výkladech Antonína Hartmanna, Josefa Pužmana, Karla Knappa, Oldřicha Koblížka, Josefa Pražáka, Františka Poláčka, Emiliána Ledrera, Josefa Siblíka, Jaromíra Sedláčka, Vladimíra Vernera, Aloise Cermana, Vladimíra Pelikána, Viktora Knappa, Adolfa Ottise, Eduarda Eysselta, Jiřího Cermana, Josefa Hoffmanna, Jaroslava Šimáka, Bohuslava Ečera a dalších zaměřila na výklad dílčích úseků zákonů a norem se zaměřením na právní praxi. V edici Komentáře velkých zákonů československých (1935–1937) vyšly jen podrobné analýzy československého občanského zákoníku a občanského práva na Slovensku a Podkarpatské Rusi (František Rouček a Jaromír Sedláček se spolupracovníky). Do edice Daňové a poplatkové zákony (1935–1947), resp. Nové daňové a poplatkové zákony (1947) přispěli mj. František Freudenfeld, František Kovanda, Bohumil Novotný, Jiří Kurfürst, Josef Leipert, Josef Bělík a Oldřich Choděra. Vzory podání a dalších právních dokumentů z různých oblastí práva (živnostenského, trestního, obchodního apod.) s úvodními výklady soustředila edice Sbírky vzorců (1935–1948), do níž byly zpětně zahrnuty všechny tematicky shodné příručky, vydávané v předchozích letech (od 1929) bez edičního zařazení (autoři mj. František Zunt, Svatopluk Borůvka, Josef Kocna, Jan Tesař, Karel Novák, Josef Václav Bohuslav, Otakar Hanuš). Do jednotlivých edic nakladatelství zařazovalo i profilové tituly, které vycházely vlastním nákladem autorů, živnostenských a obchodních korporací nebo tiskáren (zejména Prota a Plachý a spol.), a které měla firma v generální komisi (výhradní distribuci). Odbornými články k dílčím problémům, recenzemi novinek odborné literatury a dalšími informacemi provázelo knižní produkci 12 ročníků měsíčníku Právní praxe (vycházel od 1. září 1935 do 28. února 1949, redigoval jej advokáti Oldřich Koblížek a Josef Pužman, 1943–1945 též Vilém Veselý; 1946–1949 byla formálně jeho nakladatelem Advokátní komora pro Čechy). Aktuální informace poskytovala i souběžná řada drobných příruček Právnická ročenka (na 1936–1949; poslední svazek vyšel ve stejné úpravě již nákladem Orbisu). V edici informativních kompendií Sbírka systémů právních pro praktiky a studující (1938–1939) převažovaly tituly, převzaté nakladatelstvím do komise. Na radikální proměnu právní situace na konci 30. let reagovalo nakladatelství koncem 1938 periodikem Nové zákony a nařízení Česko-Slovenské republiky, které s proměnou názvu podle změn státoprávního uspořádání (Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava, resp. Nové zákony a nařízení Československé republiky), vycházelo do jara 1949. Poválečná Knihovna Právní prakse (1947–1949, red. Oldřich Koblížek a Josef Pužman), spjatá se stejnojmenným časopisem, měla doplnit program o teoretické a historické aspekty práva. Překlady klasických prací (Charles Montesquieu, Jean Jacques Rousseau) doplnila původní pojednání o materialismu a právní vědě (František Poláček) a nacistické právní filozofii (Viktor Knapp); ohlašovaná práce Oldřicha Koblížka Právní cit již nevyšla. Mimo edice vycházely kromě ceníků právních úkonů a přehledů judikatury především příspěvky k aktuálním změnám v právních normách, za německé okupace zejména k působení říšského práva u nás, později k novinkám revolučního zákonodárství. Jen výjimečně zařadilo nakladatelství příležitostné publikace bez praktické náplně (sborník k šedesátinám Jana Krčmáře 1937; projev Edvarda Beneše 1946). Náznak rozšíření programu z úzce právnické specializace k obecnějším otázkám organizace práce a řízení představily až příručky Ročenka dneška (na 1946–1948). Nabídku specializovaného firemního knihkupectví soustřeďovaly oborové tematické seznamy (mj. Základ právnické knihovny, 1941 a 1946). – Knihy vycházely v jednoduché grafické úpravě bez výzdoby, část nákladu většiny titulů byla nabízena v reprezentativních černých polokožených nakladatelských vazbách se zlaceným tiskem. Po tiskárně Bakulova ústavu pracovala pro nakladatelství především pražská firma Typus, dále mj. Prota, Státní tiskárna, Orbis a Dr. Ed. Grégr a syn, ve 40. letech též tiskárny Bratří Stiepelové (později Cíl) v Liberci a Plachý a spol. a H. Busse pod národní správou v Praze.