J. F. Kubeš

Zakladatel firmy Jan František Kubeš (* 1842 Třebíč, † 1925 Třebíč) byl nejstarším ze tří synů třebíčského obchodníka Františka Kubeše. Jeho mladší bratr Adolf Kubeš (* 1845, † 1908) působil jako středoškolský pedagog a byl historiografem Třebíče. Nejmladší bratr Ferdinand Kubeš (* 1849, † 1935) převzal otcův obchod koloniálním zbožím a 1879 zřídil výrobu ovocných limonád (pozdější třebíčskou firmu ZON). Jan František Kubeš získal praktické zkušenosti v oboru podle některých pramenů u pražské firmy I. L. Kober a okolo 1865 převzal od Antonína Musila knihkupectví v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, kde se 1868 oženil se sestrou svého přítele Antonií Hasskovou. 1870 koupil třebíčské knihkupectví Carla Gronemeyera, které původně založila 1859 jako svou filiálku německá firma Leupold von Löwenthal z Jihlavy. Německobrodské knihkupectví pak prodal Josefu Menšíkovi a k třebíčskému závodu připojil knihtiskárnu a knihařství; jako rok založení firmy uváděl 1871. Pro podnik, jehož součástí byl též obchod psacími potřebami a papírnictví, zakoupil a adaptoval samostatnou budovu čp. 97 ve Vnitřním Městě. Sám se zapojil do veřejného života v Třebíči a v národnostním soupeření se angažoval v českých korporacích. Spoluzakládal mj. Řemeslnickou besedu, První občanskou záložnu, českou hasičskou jednotu, byl jednatelem Politického spolku v Třebíči a funkcionářem staročeské strany na Moravě. Při knihkupectví a knihtiskárně záhy rozvinul nakladatelskou činnost, při níž mu prvých letech zajišťoval distribuci (komisionářství) pražský nakladatel a knihkupec František Augustin Urbánek (jeho mladší bratr Velebín Urbánek byl předtím u Kubeše zaměstnán v Německém Brodě). 1874 rozšířil podnik o knihkupeckou filiálku ve Velkém Meziříčí, kterou 1878 prodal J. F. Šaškovi. 1883 postoupil třebíčské knihkupectví Jindřichu Lorenzovi, ponechav si jen knihtiskárnu s nakladatelstvím a papírnictví. V září téhož roku byl po náhlém úmrtí svého švagra, starosty Třebíče Aloise Hasska, zvolen starostou města. 1884 založil a do 1898 vydával „politický týdeník prostonárodní“ Listy ze západní Moravy. Ve funkci starosty setrval do února 1907, kdy jako představitel konzervativní politiky rezignoval po útocích radikálního tisku. Od konce 19. století se do vedení firmy J. F. Kubeš zapojovali zakladatelovi synové, údaje o jejich podílu na řízení se však různí. Podnik pravděpodobně vedl absolvent 4 tříd třebíčského gymnázia, chemigraf Otakar Kubeš (* 1874 Třebíč, † 1948 Třebíč), který si 1898 opatřil knihkupeckou koncesi a pod svým jménem otevřel v tzv. Malovaném domě na třebíčském náměstí knihkupectví. Téhož roku založil filiálku v Moravských Budějovicích (vedl ji papírník Karel Ludvík, který se 1902 stal jejím majitelem). Další knihkupecké filiálky vznikly v Náměšti nad Oslavou (po Emilu Müllerovi ji od 1912 vedl významný regionální fotograf Ondřej Knoll do 1923, kdy ji odkoupil) a ve Znojmě (1920 ji převzala veřejná obchodní společnost Klouda a Oliva). Otakar Kubeš též působil jako dlouholetý náčelník třebíčského hasičského sboru a pravděpodobně byl i literárně činný (neověřené pseudonymy O. K. Třebíčský, Alkoholovič Světobol). Od 1906, kdy se knihkupectví Otakar Kubeš vrátilo do sídla firmy J. F. Kubeš, byl podle knihkupeckých adresářů jeho majitelem Jan František Kubeš a jako obchodvedoucí v něm působili synové Otakar Kubeš a Bohuš (Bohumil) Kubeš (* 1881 Třebíč, † 1927 Třebíč). 1918 se firma J. F. Kubeš za účasti jejího zakladatele reorganizovala na společnost s ručením omezeným J. F. Kubeš, spol. s r. o., která pokračovala i po smrti Jana Františka Kubeše 1925. 1930 ohlásila zadlužená firma tzv. vyrovnání a od 1935 ji provozovala První občanská záložna v Třebíči, která se vzdala knihkupectví (nakladatelská činnost prakticky ustala již v průběhu 20. let) a ponechala si jen knihtiskárnu a papírnictví. V červnu 1936 proběhla dražba skladových zásob a v únoru 1938 firmu v konkurzu koupil Josef Filip z Velkého Meziříčí, který ji pak vedl pod svým jménem. 1950 ji převzal národní podnik Západomoravské tiskárny v Brně, pak byla součástí národního podniku Grafia v Brně, od 1990 státního podniku Novina v Jihlavě. Od 1992 je její pokračovatelkou třebíčská tiskárna Amaprint – Kerndl, s. r. o.

Celkem vyšlo cca 190 titulů knih a hudebnin. – Nakladatelství při knihkupectví a knihtiskárně zprvu vydávalo sbírky anekdot, příručky ke společenským zábavám, kostelní, studentské a vlastenecké zpěvníky, návody křesťanské výchovy (adaptace z němčiny), moravské zemské zákony (1875, 7 sv.), pomůcky pro obchodníky a živnostníky (výpočty úroků, měr a vah, dřevařské tabulky apod.), přičemž některé tituly vycházely souběžně též v německé mutaci. Regionální vlastivědnou literaturou přispěli Adolf Kubeš (Dějepis města Třebíče 1, 1874) a Karel Filipovský (Zeměpisný nástin hejtmanství dačického, 1879). Z dalších pedagogů se kromě Josefa Františka Svobody (jazykový oprávce pod pseud. Rudolf Milín) uplatnil především gymnaziální katecheta Alois Hrudička (křesťanská mravouka, biblický zeměpis, kázání). Od 1876 vycházel kalendář moravských učitelů, odbornou pedagogickou produkci představili v 80. letech 19. století mj. Adolf Kubeš (německá mluvnice), František Martínek (řešení matematických úloh) a zejména Alois Lhotský, jeho třídílná metodika výuky na prvém stupni vyšla v několika vydáních. Mládeži určená „cestopisná bibliotéka“ Obrázky z našich a cizích luhů (1885–1887, red. Ladislav Hejtmánek) nabídla tematické svazky cestopisných črt, veršů a regionálních pověstí z Pošumaví, Krkonoš a Valašska (autoři Ladislav Hejtmánek a Matouš Václavek). Výraznější Bibliotéka pro mládež dospělejší (1888–1906, red. František Josef Andrlík) soustředila původní beletristické, historické, vlastivědné a cestopisné příspěvky (František Josef Andrlík, Josef Soukal, Antonín Svoboda, Václav Špaček, Josef Zařičanský), doplněné překlady, resp. adaptacemi. Karel V. Kuttan a Vítězslav Unzeitig čerpali z literatury francouzské (mj. Eudoxie Dupuisová a Adrienne Piazziová), Alois Hrudička pod šifrou A. H. z německé, Josef F. Khun z anglické a Vilém Špaňhel z polské (Teresa Jadwiga, vl. jm. Jadwiga Papi). Samostatně vyšly La Fontainovy Bajky (1889–1890), které pro mládež upravil Vilém Šálek, regionální pověsti a pohádky (sebral František Šilhavý) a dětské hry se zpěvy (Josef Alois Horák, Antonín Josef Zavadil). Edice pro dospělé Bayerova moravská knihovna pro náš lid (1888–1890, red. František Bayer) zařadila původní prózy (především Václav Kosmák, dále Karel Lhotský, Bohumil Brodský, František Jiří Košťál, Otakar Bystřina, Josef Leopold Hrdina, Věnceslava Lužická) a cestopisné črty a reportáže (Jan Wagner, Jan Třeštík). Rovněž navazující Kubešova bibliotéka moravská (1890–1891, red. František Roháček) uvedla prózy současných českých autorů (Zikmund Wintr, Josef Merhaut, Teréza Nováková, Josef Braun, Viktor Kamil Jeřábek, Ignát Hořica, Jan Seidl), doplněné jediným překladem (Henryk Sienkiewicz). Nesoustavná beletristická produkce mimo edice čerpala dílem z příspěvků, otiskovaných na pokračování nebo vystřihování v týdeníku Listy ze západní Moravy. Knižně vyšly mj. překlady z italštiny (Catulle Mendès), chorvatštiny (J. Lovretić, Josip Eugen Tomić), slovinštiny (Josip Vošnjak), polštiny (Ludwika Godlewska pod pseud. Exterus) a maďarštiny (Kálmán Mikszáth). Z českých autorů přispěli menšími prózami Alois Dostál, Ladislav Fiala a Rudolf Kutina. Útlum beletrie, jejíž vydávání postupně ovládly pražské nakladatelské domy, zúžil od konce 90. let 19. století program nakladatelství opět na učebnice, příručky, odbornou pedagogickou literaturu a regionální vlastivědu. Edice četby v originále Německá knihovna pro českou studující mládež (1897–1900, red. Adolf Kubeš, Ferdinand Jokl a Václav König) zařadila mj. ukázky z tvorby Christopha von Schmidta, Johanna Petera Hebela a Adalberta Stiftera. Studentům byly určeny též přípravy k překladům z latiny (Alois Holas), učebnice němčiny (František Václav Autrata) a přehled odborných, středních a vysokých škol (Ferdinand František Chlum). Pro odborné školy vyšly mj. učebnice zeměpisu (Viktor Červenka), počtů (Antonín Večeř) a evidence katastru (Jan Kubeš), v edičním programu zůstaly i obměněné pomůcky pro obchodníky a živnostníky. Knižnice rolnická (1908–1910) přinesla „prostonárodní pojednání“ o ovocnářství (Antonín Večeř), měření pozemků (Alois Tichý), zpracování mléka (Jaroslav Marcha) a chorobách dobytka (František V. Suchý). Na metodiky školní výuky Antonína Lhotského samostatně navázal František Nápravník a později spolu s týmem pedagogů moravských škol Otakar Kriebel, metodiku výuky zeměpisu zpracoval František X. Rokos. Vazbu na třebíčské školství dokládají drobné monografie pedagogů, jubilejní sborníky škol a projevy ke školním oslavám dynastických výročí. Vlastivědu zastoupil průvodce po třebíčském chrámu (Ferdinand Josef Lehner a Eugen Muška) a popis hejtmanství znojemského (Jan Domínek). Po převratu 1918 doplnily produkci kromě nových verzí pedagogických příruček (zejména metodik Otakara Kriebela) již jen regionální turistický průvodce (Rudolf Dvořák), slovníček evropských jazyků (Jan Šabršula), pamětní tisk legionáře Josefa Švece a sbírka povídek (Antonín Dříza). Hudebniny vycházely zprvu především časopisecky. Do „orgánu pro hudbu a zpěv“ Lyra moravská (1877, od č. 19 Lyra českomoravská, red. Gustav K. Sobotka; též německá mutace s názvem Mährische Musik-Zeitung) přispívali drobnými skladbami především hudebníci-učitelé. Navazující „časopis pro hudbu a zpěv“ Varyto (red. Emanuel Binko) zařazoval především skladby pro klavír, varhany a harmonium, později i písně v samostatné příloze; hudební zprávy byly otiskovány jen na obálkách. Nákladem J. F. Kubeše časopis vycházel jen od 1878 do 1880, kdy jej nakladatel pro nedostatek předplatitelů 9. číslem 3. ročníku předčasně zastavil. (Od ledna 1881 jej pak vydával vlastním nákladem Emanuel Binko až do 1891.) Jednotlivé skladby, zařazené do Varyta (přispěli mj. Emanuel Binko, Josef Č. Drahlovský, Quido Havlasa, František Hoffmann, Jan Malát, Jan V. Pehel a Antonín Valenta-Mělnický), se prodávaly též jako separáty. Samostatně vydával J. F. Kubeš chrámové skladby (Alois Ručka, Jan Evangelista Zelinka, L. V. Žimrovský), písně (Emanuel Binko, Bedřich Ladislav Lašek, Jan V. Pehel, Josef J. Pihert, Jindřich Strniště), v menší míře i taneční skladby (mj. Bedřich Ladislav Lašek). Knižní pedagogickou produkci nakladatelství doplňovaly sbírky lidových písní a vánočních koled pro školy (Antonín Josef Zavadil), skladby pro dětské divadelní hry (Václav Vlastimil Hausmann, Josef Alois Horák, František Musil, Antonín Josef Zavadil) a školní zpěvníky (Josef Fafl, Jan a Josef Cupalovi). Odbornou hudební literaturou přispěli Karel Sázavský a Berthold Žalud (výuka hry na klavír) a Gustav K. Sobotka (hudební slovník). Knihkupectví Otakar Kubeš rozšířilo počátkem 20. století nakladatelskou produkci firmy o regionální vlastivědu (Karel Křivý), přednášku o útrapách poddanství (Josef Jahoda) a album fotografií Třebíče. Obě firmy – J. F. Kubeš i Otakar Kubeš – vydávaly od konce 19. století do počátku 30. let 20. století pohlednice, převážně s regionální tematikou. – Všechny zjištěné tituly tiskla firemní tiskárna. Neinvenční řemeslná typografická úprava publikací těžila téměř výhradně z typizovaného výzdobného materiálu, dodávaného továrními písmolijnami.