O. Kypr

Ondřej Kypr (* 1883 Brno-Židenice, † 1959 Praha) nejprve působil střídavě s dalšími (mj. Antonín Sotolář, Adolf Hrstka, Vítězslav Unzeitig, Karel Juda, Jan Ondrůšek) jako vydavatel, respektive zodpovědný redaktor výchovných, vzdělávacích, hospodářských a národně uvědomovacích periodik na Moravě (1903–1905 Blaho lidu v Brně, 1905–1907 Lubina a 1907 Čtenář v Příboře). 1909 se přestěhoval do Jihlavy, kde krátce vydával čtrnáctideník Zemědělská bursa (do března 1909) a zábavně vzdělávací časopis České besedy (od července do prosince 1910). Hlavně však působil jako vydavatel a zodpovědný redaktor menšinového periodika Jihlavské listy, spjatého s agrární stranou (redigoval jej do července 1914). Nakladatelskou zkušenost získal vydáváním knižních edic při Jihlavských listech, na které 1913 navázal obsáhlejší samostatnou knižní produkcí pod svým jménem. Za 1. světové války byl těžce raněn na východní frontě a 1916 demobilizován jako válečný invalida. Po návratu přenesl nakladatelství do Pardubic a intenzivně se věnoval mírovému hnutí a organizaci péče o válečné invalidy. V Pardubicích krátce vydával „sborník pro studium světové války“ Válka a mír (1916, jen 3 dvojčísla), k obhajobě zájmů válečných poškozenců založil v červnu 1917 časopis Nový život a v lednu 1918 zorganizoval ustavení Družiny českých invalidů válečných ze zemí Koruny svatováclavské (později působila v Praze jako Družina československých válečných poškozenců). Po 1918 se stal organizátorem státní péče v této oblasti mj. jako ředitel Zemského úřadu pro péči o válečné poškozence. 1919 v Praze založil a řídil časopis Sociální služba a krátce redigoval edici Knihovna Sociální služby (1920). V listopadu 1921 převzal 3. číslem 3. ročníku do svého nákladu časopis mírových sdružení Zátiší a po jeho zániku v červenci 1922 na něj navázal jediným ročníkem pacifistického měsíčníku Jasno (s podtitulem Mírový a kulturní list jej vydával od října 1922 do září 1923 v redakci Jana Grmely). Nakladatelství počátkem 20. let vedla v Pardubicích jeho druhá manželka M. Kyprová. Od roku 1919 zasedal v Revolučním národním shromáždění za agrární stranu. Věnoval se též problematice veřejné správy, 1930–1939 byl předsedou Českého zemského ústředí obcí, měst a okresů. Jeho synem byl spisovatel Pavel Kypr (*1909, † 1976).

Vyšlo cca 45 titulů. – Vlastnímu nekoncesovanému nakladatelství O. Kypr předcházely 2 edice, formálně vydávané převážně nákladem Jihlavských listů, respektive agrární stranou. Knihovnička českého venkova (1909–1913, red. Ondřej Kypr) přinesla příspěvky k organizaci a programu agrární strany, příručku o hnojení luk (Tomáš Lenoch), program regionálního rozvoje (Ondřej Kypr) a sborníček o volebním právu žen, dále milostné básně (František Taufer) a satirické verše (Wilhelm Busch, Josef František Karas). Obdobná Knihovnička Jihlavských listů (1910–1911) připojila přehled českých kulturních a hospodářských aktivit v převážně německé Jihlavě, příručku o dojení (V. Suchý) a lékařskou úvahu o smrti (František Pleva). Kyprova lidová knihovna zábavy a poučení (1913–1922) soustředila v Jihlavě třísvazkový soubor fejetonů, črt a veršů Karla Judy (pseud. Kara Ben Jehuda), soubory povídek Františka Gellnera a Zdeňka Matěje Kuděje a mravně výchovné texty pro děti (sestavil Stanislav Klíma), v Pardubicích antologii pacifistických textů Mírová čítanka (1. díl vyšel mimo edici), válečnou divadelní hru v duchu rakouského vlastenectví (Bohumil Bouška), Kyprovy zápisky z války Na vojně v Karpatech a Haliči, konverzační slovníček v 11 jazycích pro válečné použití, úvahy o společnosti (Čeněk Slepánek), aforismy (Jaroslav Dvořáček), sentence rumunské královy Alžběty (pseud. Sylva Carmen) a v závěru mravoučné protestantské povídky (Józa Novotný), lidové romány (Hanuš Špolc a Josef František Karas, z cizích Pierre Alexis Ponson du Terrail) a válečné verše (Josef K. Skala). Jediný svazek edice České mládeži (1913) nabídl protikuřácké a protialkoholní příběhy a ponaučení. Samostatně vyšly mj. válečný kalendář na rok 1916, výčet vládních perzekucí různých složek českého národa, podaný českými poslanci říšské rady (1917), program organizace českých válečných invalidů (1918), později drobné publikace k mírovému hnutí. Počátkem 20. let Ondřej Kypr soustavnou nakladatelskou činnost ukončil. V Praze pak do 1947 vydal ještě několik vlastních publikací k tématům svého zájmu (válečné oběti, pozemkový zákon, veřejná správa) a aktovku syna Pavla Kypra (pseud. Pavel Tkadlec) podle japonské předlohy (1941). – Knihy tiskly nejprve regionální tiskárny Ant. Kasalý v Dačicích a Antonín Melichar v Jihlavě, později především firmy Jar. Strojil v Přerově a Společná knihtiskárna v Pardubicích.