Jan Kotík

Jan Kotík (* 1872 Nová Paka,  † 1954 Nová Paka)  byl synem novináře a publicisty Antonína Kotíka  (1840–1919), později městského důchodního a okresního tajemníka v Nové Pace. Po knihkupecké praxi u firmy Jan Šťastný v Mělníku odešel 1896 do Prahy, kde na koncesi z téhož roku otevřel na Smíchově knihkupectví. Nakladatelství rozvíjel především od počátku 20. století, nejaktivněji do poloviny 20. let. V prvém desetiletí 20. století působil rovněž jako komisionář (výjimečně i jako nakladatel) spisů smíchovského kaplana, pak faráře Jana Paulyho, zejména jeho edice Sbírka praktických spisů bohoslovných. Později byl též komisionářem beletristických a vzpomínkových knih, které svým nákladem vydával osleplý herec František Bohuslav. Kromě členství ve Spolku, respektive Svazu knihkupců a nakladatelů působil též v Jednotě českých knihkupců po celou dobu její existence (1903–1911). Od konce 20. let se firma potýkala s ekonomickými těžkostmi, které jí pomáhalo intervencemi u úřadů tlumit vedení stavovské organizace. Firemní knihkupectví převzalo 1949 družstvo Kniha lidu.

Vyšlo cca 190 titulů. – 1897 Jan Kotík uvedl znovu do prodeje s novými nakladatelskými údaji zbytek nákladu studie svého otce Naše příjmení (1894). Pokračoval populárně-naučnými spisky, především lidovými učebnicemi jazyků (František Vymazal, Jan Váňa), cvičebnicí pravopisu (Josef Košťálek), příručkou účetnictví (František Bauer), rybářskou příručkou (J. L. Bucek), dále učebnicemi tance, gratulanty, předmanželskou příručkou aj. Z otcovy publicistiky vydal ještě jeho výtah z pamětí kněze Wojciecha Dembołęckého o polských výpadech do Čech za Třicetileté války (1908) a zejména nové, komentované vydání protihabsburského spisku Pláč Koruny české (1919), který Antonín Kotík publikoval poprvé pod úřady neodhaleným pseudonymem Staročech za prusko-rakouské války 1866. Beletristickou produkci zahájily Souborné spisy Josefa Kejdany (1906–1923). Souběžně vycházely původní prózy ze současnosti, zprvu zejména humoresky a sociálně kritické povídky (mj. František Flos, Oldřich Seykora Kostelecký jako Oldřich S. Kostelecký, F. Vever, Josef Hais Týnecký, Rudolf Secký, František Herman, František Mathesy, František Šorm a František Picko-Zásmucký). Do reprezentativní, převážně ilustrované Sbírky původních vynikajících moderních románů, povídek a novel pro naše paní a dívky (od 1919 …pro české paní a dívky) V dámském budoáru  (1914–1920, red. Q. M. Vyskočil) přispěli milostnými prózami kromě Q. M. Vyskočila Helena Malířová, Jiřina Tuhaňská, Mína Levá (snad Marie Vítězslava Ježková) a Emanuel Lešehrad. Spotřební dobrodružné čtivo nabídla edice dvouarchových sešitů Knihovna podivuhodných příhod (1914), v níž J. E.  Marel (z nezjištěného jazyka údajně překládal Josef Rouček) líčil případy geniálního detektiva M. A. Bertillona pohledem jeho pomocníka inženýra Wellsona. V posledních letech 1. světové války Kotík obrátil pozornost k cizím literaturám. Hlavním překladatelem z francouzštiny, angličtiny a němčiny (a zřejmě i spolutvůrcem nového programu, zčásti zaměřeného na dobrodružnou, exotickou, okultní a fantastickou tematiku) se stal František (Franta) Štěpánek (též pseud. Oliva Jílovská). Dále překládali mj. František Tietze-Buchovský, Jindřich Hořejší, Václav Vitinger a Ota Dubský z francouzštiny, Josef Žemla z němčiny a Karel Weinfurter z angličtiny. Francouzskou dobrodružnou četbu představily prózy Maurice Leblanca (především cyklus Nová dobrodružství Arsena Lupina, 1917–1922) a Gastona Lerouxe. V rychlém sledu vycházely i další překlady z francouzštiny  (Louis Bounat, Alexandre Dumas, Guy de Maupassant, Marcel Prévost, Georges Rivollet), angličtiny (Robert Smythe Hichens, Miriam Harryová) a němčiny (Arthur Schnitzler, Theodor Heinrich Mayer). Okruh českých autorů  po převratu 1918 rozšířili Max B. Stýblo (sešitky osvobozeneckých veršů), Karel Ladislav Kukla (reportážní próza), Emanuel Čenkov (prózy), Karel Babánek (prózy i verše) a Josef Žemla (aktualizované pohádky), z naučné literatury přibyly učebnice malířství (Josef Veselý) a němčiny. Teprve počátkem 20. let většinu beletrie soustředila Sbírka vybrané četby Kotíkova knihovna (1920–1929). K osvědčeným domácím autorům (Josef Hais Týnecký, Quido Maria Vyskočil) se připojili Joe Hloucha, Karel Hloucha, Franta Štěpánek, Josef František Karas, Jaroslav Hamerský, Petr Fingal, Josef Jahoda, a Joža Pinc, z francouzských pokračoval především Gaston Leroux (hlavně dobrodružnými románovými cykly), jehož doplnili mj. Pierre de la Batut, Cyril-Berger (Victor Cyril a Eugène Berger), Pierre Loti, Joseph Henri Rosny, Alfred Machard, George Sand, Maurice Dekobra a Louis Charles Royer. Zastoupeny byly i překlady z angličtiny (Arthur Conan Doyle, H. Rider Haggard, Barry Pain, Edgar Wallace) a maďarštiny (Pál Farkas). Ve 30. letech se skomírající produkce omezila na verše Karla Babánka. 1940 Kotík po čtyřleté přestávce oživil nakladatelství edicí Svěží detektivky (1940–1943), kterou kriminálními případy z anglického, později vídeňského prostředí naplnil rakouský prozaik Edmund Finke; 1946 vyšla ve stejné grafické úpravě původní detektivka Eduarda Hory. Produkci nakladatelství svou novou tvorbou i reedicemi uzavřeli jeho kmenoví autoři Josef Hais Týnecký a Quido Maria Vyskočil. – Obálky ke spisům Josefa Kejdany kreslil Adolf Brázda (navrhl pro ně i nakladatelskou vazbu) a F. K. Loukotka. Beletrii ilustrovali zprvu Miloš Slovák, Karel L. Hájek a F. Hanuš Herink, později Jan Goth, Josef Kočí, Václav Čutta, Karel Šimůnek a Otakar Štáfl. Výjimečně převzalo nakladatelství i původní ilustrace (René Lelong), obálky kreslili Artuš Scheiner, Jozef Čejka, F. K. Loukotka, Ondřej Harlas, A. L. Salač a Fráňa Smatek. Na přelomu 10. a 20. let narušily rutinu výzdoby ojedinělé obálkové kresby Jana Štursy, Jana Dědiny a Alfonse Muchy a expresivní ilustrace signované Horejc. Ve 40. letech navrhovali obálky Josef Stejskal, Toyen a Josef Brabec, ilustracemi přispěl František Vrobel. Tisk zajišťovaly zprvu významné pražské firmy Alois Wiesner, Dr. Ed. Grégr a syn, Politika a Th. Venta, resp. Neuber, Pour a spol., postupně též menší závody Albert Malíř, Antonín Reis, Karel Reyl aj., ve 40. letech Garmond (Vodička a Petr) a Stiebling a Havelka.